Helena Třeštíková, dokumentaristka a pedagožka FAMU

Nejvíce mě oslovila série časosběrných dokumentů Evoluce 4 z revoluce Pavla Kouteckého a Jana Šikla — jako celek čtyř filmů. Dále to byl film Divadlo Svoboda — režijní debut Jakuba Hejny, který je jinak skvělým střihačem mnoha zásadních dokumentů.

Jan Gogola ml., režisér, dramaturg a pedagog FAMU

Například nedávné fotbalové setkání týmů Surreal Barcelona a Real Madrid s výsledkem 5:0, které bylo vítězstvím situační imaginace nad statickým realismem.

Alice Růžičková, dokumentaristka a pedagožka FAMU

Asi nejvíc mě oslovil film Terezy Reichové Manuál na výrobu teroristy, protože jsem si uvědomila, jak slabá je vlastně Evropská unie, když se na jejím území můžou beztrestně páchat taková zvěrstva. Navíc jsem se dozvěděla, že baskický problém neřeší pouze Španělé, ale i Francouzi a bohužel stejně špatně... represí.

No a pak mě dostalo několik králičích scén ve filmu „JUDr. Michal Danišovič" Martina Kohouta, kde je jasně vidět, že být „komunistou" (píšu schválně s uvozovkami jako nelichotivé označení pro bezskrupulózní prospěcháře, protože levicoví utopisté mi nevadí) je stav mysli a nezávisí to na aktuálním politickém režimu.

Andrea Slováková, dokumentaristka, filmová teoretička a kurátorka

Drnovické catenaccio Radima Procházky a Petra Fischera. (Nejen) scéna, kde ekonom kreslí na tabuli diagram tunelování, ukazuje výbornou metaforu ekonomické gramotnosti, kultury a způsobů přemýšlení 90. let

Adam Oĺha, dokumentarista

Nejvíce mě oslovil film Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka. Žijeme v nelogickém světě. Mnohdy jsme za to rádi, ale přináší nám to do života absurdní situace, které už neumíme řešit, a tak nastává velký problém, když se rozhodneme s tím něco dělat. Příkladem je film, který portrétuje nejen nevšední jev kolem továrny na auta, ale také poukazuje na fakt, že nejsme schopni udržovat hodnoty a kontinuitu tam, kde by zrovna byla zapotřebí. Moderní společností rozhodně ještě nejsme. Taky mě těší, že Vít Klusák udělal po delší době svůj vlastní film.

Apolena Rychlíková, dokumentaristka

Letošní rok přinesl několik opravdu zajímavých filmů, a to jak českých, tak zahraničních. Přesto je pro mě kupodivu jednoduché mezi nimi vybrat ten, který mě nejvíc oslovil. Pomyslné čestné uznání v mém malém dokumentárním mistrovství republiky „uděluji" Kláře Tasovské za nádhernou filmovou esej Půlnoc. Je to film, který skutečnosti osvětluje, a film, který umí provést tmami.

Hlavní uznání potom „uděluji" Vítu Klusákovi za film Vše pro dobro světa a Nošovic. Vnímám ho jako další posunutí dokumentu blíž k určité všestranné koncentrovanosti. Jednoduše řečeno: film, který nese zajímavé a závažné téma, je zpracován s citem pro filmovou řeč a kinematografii v jejím plném slova smyslu. Na všechny strany jsou prostě Nošovice podívaná.

A protože není dobré myslet jenom na sebe, vzpomenu alespoň ještě dva zahraniční filmy. Tím prvním je Jean-Luc Godard a jeho Socialismus — pro nepopsatelnou díru, kterou ve mně zanechal, tím druhým je Autobiografie Nicolaea Ceausescu pro nenásilné, ale působivé připomenutí pomalu zapomínaného.

Petr Hátle, dokumentarista

Přesvědčil mě Socialismus J.-L. Godarda coby komplexní, radikální, apokalyptický ponor do dějin, paměti a teorie filmu, zároveň intimní vyznání lásky k tvorbě a ženě. Dále to byl snímek Olda režisérky Viery Čakányové. Jedná se o děsivý autoportrét brněnské důchodkyně osvícený nejčernějším humorem, odporem k utrpení a hnusu každodennosti a komediálním bojem proti blížící se smrti.

Klára Tasovská, dokumentaristka

Thomas Fuerhapter/ Michael Berger — A Hysteria

Martin Ryšavý/ Medvědí ostrovy

Honza Šípek/ Souboj s mozkem