Jaroslav Kovanda nepatří zrovna mezi nejznámější české literáty. Znají ho především čtenáři poezie, a to jako zakladatele doposud vycházejícího Psího vína, časopisu pro současnou poezii, a dále jako autora mnoha básnických textů. Především u úzkého okruhu příznivců zlínské kulturní scény je pak také Kovanda znám jako sochař, malíř či typograf.

Pro Kovandovy básnické texty, vycházející od počátku devadesátých let, je charakteristický důraz na samotnou matérii básně, tedy na jazyk. Básníkova krajní tvůrčí metoda je navýsost experimentální — hledá se v ní například syntéza mezi současnou mluvou a archaickými dialekty. To však rozhodně neznamená, že by se Kovanda spokojil s pohodlnými inovacemi slovních spojení a zůstal bezpečně uzavřený v básnické laboratoři. Druhou, neméně výraznou složkou jeho textů jsou totiž reflexe historických reálií. Kovanda některé své básnické skladby staví, podobně jako Hrabal, na vyprávění příbuzných a nechává v nich vyvstávat historii 20. století.

Nejinak je tomu i v Kovandově posledním, nedávno vydaném textu, v rozsáhlém románu nazvaném Gumový betlém s podtitulem Fiktivní kronika jedné rodiny. Svazek, na jehož obálce se skví obří bota a nápis Baťa, by mohl čtenář znalý Kovandovy předchozí tvorby v lecčems odhadnout a nejspíš by se ani moc nemýlil. Autor se znovu ohlíží do minulosti, opět před námi nechává vyvstávat osudy svérázných postav, jež nemají daleko k typům (sluší se dodat, že pokud na jejich slávě bude Kovanda dále pracovat, nakonec se z nich typy s pomocí kritiky a čtenářů dozajista stanou), opět se vracíme do míst, jež ke Kovandově minulosti patří: do Zlína a na jižní Moravu.

Příběh Gumového betléma začíná na počátku minulého století a končí v roce 1968. Jde o rodinnou ságu, jejíž děj začíná u vypravěčova předka Josefa Fily. S postupem času tak, jak jsou do vyprávění zatahováni další a další protagonisté, se historický materiál zhušťuje a komplikuje. Vypravěč mění perspektivy, předává svou roli jiným postavám a vůbec se snaží pokud možno co nejvíce zatížit proces čtení a rozumění textu. Díky velkorysé snaze zprostředkovat i ty nejnepatrnější detaily rodinné paměti, která se nezalekne ani masivního těla dokumentu, vyvstávají v knize osudy rozvětvené rodiny a spolu s nimi i doba, v níž tito lidé žili.

Někdy se říká, že vyprávění v historických románech by mělo být posazeno ideálně na spojnici mezi tzv. velkými politickými dějinami a malými příběhy těch, kdo byli dějinami vláčeni. To samozřejmě platí i pro Kovandovo psaní. Začínáme u prostého života zemědělců, kteří žijí v jihomoravské vsi Archlebov se svými příbuznými, sousedy či zvířaty, a s postupující civilizační úrovní se přesunujeme do města. V zorném úhlu vypravěče však stojí především postavy, v druhém plánu jejich rodinný život. Ten vystupuje v širokém předivu příbuzenských vztahů — ostatně zorientovat se v celé Filově famílii rozhodně není jednoduché.

V souvislosti s takto pojatým vyprávěním bychom se měli ptát, zda přece jen nejde o přesnější a historickému milieu věrnější model skutečnosti než u opačných postupů. Známe mnoho příkladů, kdy se autor rozhodl, že zachytí společensky důležité historické mezníky očima současníků, nejlépe pak ještě jedinýma očima, abychom viděli, jak se doba mění.

Odpovědět na tuto otázku ale nemusí být úplně jednoduché. Autorův důraz na lidovou prostotu ostře vymezenou proti ideologickému dogmatismu technokratického Zlína první republiky, snaha vylíčit člověka nejen v jeho hrdinských skutcích, ale daleko spíš v drobných poklescích proti kulturnímu ideálu je naprosto v souladu s dnešním pohledem na svět — a ten právě literáti, jak si sami neskromně myslí, dokážou důkladně „odideologizovat“ a naservírovat nám ho v jeho ryzí podstatě. Sám vypravěč si je mnohdy vědom toho, že necenzurovaná otevřenost, která nám má otevřít i nejtajnější rodinná alba, leckdy hraničí s dobrým vkusem. Snad proto své dílo, jakoby v obhajobě zvolené metody, nazývá „denunciací rodiny“, případně sám sebe krotí a vyzývá k odstupu. Pěkně to jde vidět, když říká „přestaňme se dívat strýci do kalhot“.

A můžeme pak tedy i říci, že tato obscenita lidství možná jen zakrývá to, co je naopak klíčové a jakoby utajené: ideový monument, z nějž každá postava, tedy jednotlivec ve společnosti, vyrůstá.

Proč utajené? Zdá se, že vypravěč Gumového betléma má pifku především na ty své předky, co si zahrávali se socialistickými myšlenkami. O jejich ideologickém ukotvení toho víme dost, navíc si můžeme občas vychutnat i autorský komentář. Bezpochyby to byli lidé pobláznění. Jinak je tomu u těch postav, které žádné ideologii nevěří a jejichž největší ctností je naopak žít ideologiím navzdory. Že to nemají jednoduché, vidíme třeba ve scéně, během níž se dostává do vzájemného konfliktu dvojí identita člověka zaměstnaného u tehdy velmi prestižní firmy Baťa.

Jak bylo tehdy u pokrokového Bati zvykem, posílal své lidi do světa na zkušenou, aby se podívali, jak se dělá práce a obchod v jiných zeměpisných šířkách. Zatímco v soukromých životech jsou tito lidé líčeni jako srdeční a otevření — určující je záliba ve víně nebo tradičních zabijačkách —, najednou je tento obraz porušen. A to tak výrazně, že lze tušit až jistou nepatřičnost. Pod hlavičkou svého zaměstnavatele musí vystupovat především jako spořádaní a vždy dobře odění zaměstnanci. Na své cestě urazili spoustu kilometrů a absolvovali několik večírků, jejich oděv a vzezření je toho důkazem. Než však vystoupí před zraky Zlíňanů z autobusu, musí být dokonale uhlazeni, zcela v intencích podnikové značky.

To by se mohlo jevit jako nicotná drobnost, kdybychom právě odtud čím dál ostřeji nevnímali, jak moc byli lidé pracující ve Zlíně podřízeni řádu, který byl vymyšlen především s ohledem na fungování světové obchodní společnosti. Onen šik střih byl jen maličkostí v seznamu pravidel diktovaných značkou Baťa.

Nutno zdůraznit, že disproporci mezi člověkem a jeho společenskou rolí Kovanda nemusí zdůrazňovat, sama totiž z textu vystupuje. Což je dostačujícím signálem toho, že před sebou nemáme učebnici dějin psanou pohledem venkovského prosťáčka či ušlechtilého měšťáka, ale text, v němž rozpory vystupují svou vlastní silou.

Samostatnou kapitolou Gumového betléma je jazyk, jímž se vypráví. Kovanda je, jak už bylo svrchu řečeno, především básník a tuto svou profesi v sobě nezapřel ani v próze. Někde si autor svého nástroje užívá jen tak, aby psaní odpovídalo určitému rytmu, jinde jím expresivně podtrhává například průnik blahobytného života Zlíňáka a chudoby Podkarpatské Rusi. „Akorát jednou na túře (…) zažili hrůzu chudoby, když na ně z jedné salaše vyrazila tlupa opilých žen, místo rukou pahýly, některé hlava zadek zem a k tomu ještě mongoloidní vzhled a slinty, nejmladší ze svého středu jim nabízely s měkkým vředem, jenž prokvétal jí skrze výstřih. A pysky našpuleny a tak patřičně ozvučeny a ty posunky! Ó jak rychle ti baťovci potom utíkali do Jasiny přes podmáčené pasínky!“

Kombinace jazyka, jenž je pevně usazen v místě, o němž se vypráví, a sto let krystalizujícího příběhu je dostatečnou uměleckou zárukou toho, že román bude čten nejen jako dokument o historii dvojího světa, světa práce a zábavy nebo města a vesnice. Případně i světa ložnic, v jehož ostrém kontrastu stojí srocení davů během klíčových dějinných okamžiků.

Jaroslav Kovanda: Gumový betlém. Torst, Praha 2010.