Politickou scénou opět koluje téma přímé volby prezidenta. Současná vládní koalice se na ní shodla a premiér Nečas bude zvát zástupce parlamentní demokratické opozice — ČSSD — k jednání.

Komunisty k tomu jednání nikdo nepozval. Kdy už se představitelům české politické scény, jakkoli demokratické, podaří přeci jen dospět a přestanou hrát na iluzi o „demokratických a ještě demokratičtějších“?

Má-li být technika i technologie přímé volby občanskou společností v ČR zvládnuta, měla by odrážet záměry politiků stejně jako občanů. A tak vylučovat jakékoliv zvolené „zástupce lidu“ z takového jednání považuji přinejmenším za politicky nedospělé, v tomto případě dokonce malicherné až falešné. Takový signál směrem k veřejnosti je neseriózní.

Falešné se to jeví zejména v souvislosti s taktikou a strategií první i druhé volby Václava Klause prezidentem a rolí KSČM v ní. Vůči občanům a voličům se to může jevit jako výsměch. Postoj KSČM totiž v obou volbách nikoliv nevýznamně přispěl ke Klausově zvolení, a zejména ODS o tom jistě ví své, podobně jako o některých pohybech naší demokratickou politickou scénou po jeho zvolení. „Ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, tvrdí výrok připisovaný řeckému filosofovi Hérakleitovi z Efesu, takže pokusme se „plout“ dál.

Na druhé straně je pravda, že představitelé KSČM za dobu, kdy se o tomto tématu otevřeně hovoří, tedy někdy od roku 2000 2001, opakovaně vyjadřovali své převažující negativní stanovisko. Zda pokaždé šlo vždy jen o logiku a podstatu samotné volby, a nejenom o „politikaření“, stejně jak to ale činila např. i ODS, se můžeme dohadovat… Pozice KSČM je totiž složitější v tom, že ani při dosavadní nepřímé prezidentské volbě nenašel žádný z jejích kandidátů natolik odpovídající podporu, aby dokázal v konkurenci s ostatními výrazněji uspět. Další otázkou pozice je, nakolik se ona sama mohla, ba dokonce chtěla dohodnout na podpoře jiného kandidáta než právě Klause…

Logika přímé volby zřejmě nabourá tu, řekněme, zákulisní mašinérii dohadování typu — „tak koho podpoří Vaše strana tentokrát, kolego?“ V případě zavedení přímé volby se ČR zařadí minimálně mezi ty evropské země, kde volba již léta probíhá a bezpečnost zastupitelské demokracie není vážně ohrožena. Není namístě ani tvrzení, že přímá volba by byla jakýmsi zavedením prezidentského systému. Jde tu mimo jiné o „legitimnost“ vztahu mezi prezidentem a politickými stranami. A není automatické, že zavedením přímé volby se z prezidenta stane „neomezený monarcha“. Jeho pravomoci by měly být v případě takové změny věcí diskuse a shody napříč navrhujícími stranami, tedy ovlivněny logikou parlamentní demokracie.

Dohodnutí se napříč politickým spektrem na vymezení pravomocí v přímé volbě prezidenta by se nemělo zvrhnout v „institucionalizovanou karikaturu“, jak takto zvoleného prezidenta „držet na uzdě“, ale aby v životně důležitých otázkách pro společnost a její občany byl opravdu integrujícím, z Ústavy ČR vycházejícím článkem demokratického systému.

Prezident zvolený v přímé volbě může sehrávat výraznější integrační roli vzhledem k tomu, že vzejde z mnohem početnějšího občanského voličského zázemí. Panující deziluze nemalé části české veřejnosti z politických stran může načas oživit jakýsi „otcovský“ syndrom a ztotožnění se s osobností, která by podle ní nejvíce odrážela tzv. kolektivně personální atributy v individualizované podobě prezidentského kandidáta. „Davová imaginace“ může při výběru kandidáta sehrát nemalou roli a v případě první takové volby prezidenta bude snaha tuto tendenci zohlednit, což může zejména v psychologické rovině navodit zklidňující pocit ve veřejnosti, že jejich kandidát odráží více jejich představy a zájmy, neboť si jej zvolili.

Jistě není třeba dělat z případného zavedení přímé volby prezidenta věc, na které stojí a s kterou padá příští vývoj v naší zemi. Ten má k řešení nejeden problém sociálně ekonomické povahy. Přesto je namístě se vážně zabývat některými přímými demokratickými prvky, které by přeci jen rozšířily podíl občanů na fungování věcí veřejných. Tedy se o to aspoň pokoušet.