Příběh Richarda Sporky a Pražského filharmonického sboru sleduji dlouhá léta. Můj zájem o sbor vzbudili kdysi jeho zástupci, zpěváci, kteří mě v době výkonu poslaneckého mandátu navštívili a žádali pomoc pro své problémy. Nastaly v době jmenování nového ředitele sboru Petra Daňka, který se s těmi, které měl řídit, dostal do sporu a brzy se neporozumění začalo projevovat na kvalitě i ekonomice.

Tehdejší ministr kultury Pavel Dostál se nakonec rozhodl vyřešit vleklou záležitost opětovným spojením PFS s Českou filharmonií, a to nešlo udělat jinak než zákonem. To by však narušilo práci obou těles, protože už dlouhá léta kráčela samostatně a nebyly podmínky pro jejich novou koexistenci, takže proti zákonu protestovala obě tělesa. Součástí plánu bylo snížení počtu zpěváků PFS ze sta na sedmdesát, což by znamenalo víceméně zničení unikátního zvuku velkého sboru pro velká oratorní díla. Těles takového velikosti a kvality není mnoho ani ve světě. Toto tvrzení bylo opřeno o hlasy velkých světových hudebníků, kteří se sborem spolupracovali jako např. Zubin Mehta a další.