Na Pražském hradě straší. Co chvíli vyděšená tvář Václava Klause je toho dokladem. Už ale nejde o neškodné rarášky-ekologisty nebo nudné bezhlavé rytíře — eurobyrokraty. Máme co do činění s obskurnějšími monstry.

Hamižná soudcokracie ukusuje z koláče zákonodárné moci. Spolu s čertovskou opozicí pak pracuje na „konci demokratického systému“. A do toho plížící se démon globálního vládnutí. Celý svět je vážně ohrožen. Ten Klausův určitě. Ale náš?

Když prezident kritizuje opozici, že neunesla svoji podzimní sněmovní porážku ve střetu o vládní „škrtací“ zákony a dává soudcům příležitost zasáhnout do legislativního procesu, bojuje ve skutečnosti pouze za to, aby klíčová politická rozhodnutí činila úzká skupina aktérů — vláda zastřešovaná sněmovní většinou, bez konsensu s opozicí a bez prostoru pro přezkum institucí, jež to má z ústavy v popisu práce.

Obavy z globální světové vlády, které Václav Klaus nadnesl v projevu 28. října, jsou z téhož soudku. Více než o národní suverenitu se v nich jedná o zachování kompetencí národním vládám, národním politickým reprezentacím. Jen aby nám do vládnutí někdo nemluvil — tu soudci, tu Brusel, tu elity světových mocností! Na černé listině jsou i „humanrightisté“ (v překladu lidskoprávníci), nikým nevolené občanské iniciativy apod.

Na Klausovu obranu můžeme uvést, že tento brilantní účetní a protřelý technokrat má představu, jak by měly věci fungovat, a kráčí si za ní. Vychází patrně z úvahy, že lépe se spravuje země v menším počtu osob než větším a že by měla platit co nejjednodušší pravidla. Záleží mu na výsledku, ne na cestě, která k němu vede. Nepřekvapí pak, když pražskou koalici ODS a ČSSD otec někdejší „opoziční smlouvy“ okomentuje slovy: „Myslím, že ty strany se rozumně dohodly“.

Jenže ouvej, Evropa není Latinská Amerika: demokracii nepojímá jako prostou vládu většiny nad menšinou a uznává jak dělbu moci mezi orgány zákonodárné, exekutivní a soudní, tak významnou roli výhonků občanské společnosti (včetně stávkujících odborů či demonstrujících nezávislých iniciativ).

V jednom navíc prezident není úplně konzistentní. Ctí neviditelnou ruku trhu a fandí ekonomické globalizaci. O politickou globalizaci, jejímž prostřednictvím by byla alespoň korigována spoušť způsobená globalizací ekonomickou, však nestojí. Trh hranice nezná a nezná je ani světová ekonomická krize. Myslet si tudíž, že lze s krizí zatočit v národním rámci, je přinejmenším naivní. Zlí jazykové ale mohou nabídnout i jiný výklad: jde o zajištění nadvlády byznysu nad politikou.

Problémem nejsou radící se šéfové světových mocností nebo tendence posilovat pravomoci tu Evropské unie, tu OSN. Opravdovým problémem jsou politici, pro něž slovo „regulace“ pochází od ďábla a kteří se bojí, že horizontální koordinace národních vlád, jednotlivých úřadů či občanských aktivit naruší status quo, výhodný pro ně a jejich ideologie.

Není v Evropě mnoho prezidentů sídlících na hradech. Český příklad jen dokresluje uvažování hradního pána — ukotvené v minulosti. Stále aristokratičtějšímu Václavu Klausovi může pestrost demokratické politiky, dělba moci či pokusy o novou formu nadnárodní správy připomínat bubáky, ovšem léčba českých i globálních neduhů se bez nich neobejde.