Pozvali mě v neděli večer do rozhlasu, abych s Janem Burianem něco říkal o věcech, které se v týdnu odehrály. Nerad, ale přece jen jsem řekl ano. Nerad proto, že jsem si byl skoro jistý, na co se mě budou ptát, když už jsem poradcem Petra Pitharta — nejspíš, co si myslím o novém předsedovi KDU nebo proč má Senát v čase šetření pět místopředsedů, když Poslanecké sněmovně stačí tři.

Spletl jsem se. Paní Sedláčková chtěla mluvit o stavu našeho zdravotnictví a o hrozbě nemocničních lékařů, že dají výpověď, o přiměřenosti rozsudku nad silničním pirátem a o novém výronu prezidentské nechuti k euru a Evropské unii vůbec. Řekl bych, že tahle témata jsou nejen zajímavější, ale i podstatnější než ta, která jsem si díky své profesi vsugeroval. A to včetně toho zdánlivě nejmenšího, totiž trestu pěti let natvrdo pro řidiče, který v agresivním zkratu vytlačil ze silnice jiné auto a jen šťastnou shodou okolností to jeho pasažéry nestálo život nebo vážné zranění.

Shodli jsme se v rozhlasovém studiu, že oněch diskutovaných pět let nepodmíněně je trest nejen přiměřený, ale vlastně shovívavý, a je-li o čem debatovat, pak o zpřísnění všech postihů agresivity na silnicích.

To, co se děje na našich silnicích, je totiž jedním z odrazů toho, co se děje ve společnosti, v níž jsou si formálně sice všichni rovni, prakticky se však někteří chovají, jako kdyby byli rovnější — o ono jim to prochází. Sebevědomí řidičů silných, dobře oplechovaných, airbagy vyfutrovaných aut (ale i řidičů mohutných a zdánlivě nezranitelných kamionů) vysoko přesahuje nejen dopravní předpisy, ale i jakýkoli pocit zodpovědnosti k ostatním „účastníkům silničního provozu“, neřku-li ohleduplnost a občas i prostý pud sebezáchovy.

Nezdá se, že by to ty, kdo pravidla tvoří a mají i na starosti jejich vymahatelnost, nějak příliš znepokojovalo. Naopak — jaksi bokem pro rovnější řidiče budují pomocná pravidla, s jejichž pomocí se lze postihu za porušování silničních zákonů vyhnout. Už banalitou zavánějícím příkladem je paragraf o „osobě blízké“, která umožňuje neřešit dopravní prohřešky, které neskončily přímo zadržením řidiče, ale byly jen zaznamenány, například policejní kamerou.

Stejně tak počet návrhů změn silničního zákona, které snižují možnost trestat prohřešky s odůvodněním, že jde o zbytečnou šikanu, výrazně převyšuje počet návrhů požadujících zpřísnění trestů — a to přesto, že statisticky roste jak počet nehod, tak mrtvých na silnicích. Rok co rok napadne některého ze zákonodárců, že by se dala zvýšit povolená nejvyšší rychlost a odůvodňuje to tím, že auta jsou lepší a bezpečnější. Další parta prosazuje povolení nějaké té desetinky promile alkoholu v krvi, protože lidi stejně pijí.

Takže další zákonodárci odmítají možnost rozdílné výše pokut tak, aby pro někoho nebyly silným zásekem do rodinného rozpočtu a pro jiného jen neznatelným ztenčením svazku bankovek v peněžence. Prý by to byla jen jiná forma trestání úspěšných za úspěch, stejně jako progresivní zdanění.

(Napadá mě v tu chvíli řešení, které by pro „obránce úspěšných“ bylo vražednou kombinací: co kdyby byly dopravní pokuty vyměřovány procentem, o které se dotyčnému zvýší pro příští rok daň z příjmu?)

Jenže smyslem dopravních předpisů není vycházet vstříc řidičům silných moderních aut, kteří si k dobrému obědu dají pivo. Jejich smyslem je uchránit chodce, cyklisty i řidiče starých aut, zkrátka ty slabší před přílišným sebevědomím a agresivitou těch silných, motoricky i finančně. Na ty ovšem úpravy pamatují málokdy — a obávám se, že nejen v případě dopravních předpisů.