Strávil jsem i letos část vánočních svátků v rodném Kyjově a v okolí. Slovácké Vánoce jsou pro mě každoročním ujištěním, že svébytná kultura a občanská společnost navzdory převládající spotřebně-privatizační atmosféře v naší zemi žijí.

Základem, místem skrytosti, z nějž všechna ta kultura a všeliké mezilidské setkávání vyrůstají, jsou zajisté vinné sklepy. Tady se odehrávají dramata zrání i zkažení, tady je alchymická laboratoř, v níž se země a slunce mění v alkohol, zde se utužují přátelství a pomlouvají nepřátelé. Kolem Vánoc přehoupne se proces proměny definitivně na stranu čirosti a lze už pít víceméně všechno víno, které se toho roku urodilo. Ve vinném sklepě mého otce situace je přibližně takováto: Letošní rok ukázal se být dobrým pro Müller Thurgau, jeho chuť je „plná i v konci“. Zato v Neuburském vytvořil se v průběhu kvašení sirovodík neboli „chytnul sirku“, je zakalený a temný, zemská síra nedá v něm vysvitnout slunci; ale vinař má své alchymické postupy, kterými slunce probudí — Neuburské bude přidáním čiřidla „vyčiřeno“, síra tak rozehnána, víno se projasní.