Rozvrat občanské společnosti, a co dál?
Ivan ŠtampachPosílené policejní hlídky v Novém Bydžově by neměly jen chránit „bílé“ před Romy, ale také Romy před ostatními obyvateli města. Spravedlivý trest pachateli je něco jiného než pogrom na ty, u nichž se předpokládá, že patří ke skupině, z níž by měl pocházet pachatel.
Dne 26. listopadu byla v Novém Bydžově za bílého dne uprostřed města znásilněna mladá žena a proslýchá se o očekávaném pogromu vůči romské komunitě, z níž má pocházet podezřelý. Týž den dva výrostci v Ostravě Zábřehu pobodali tři chlapce ve věku 9, 13 a 14 let, s tím, že jeden z nich podle zpráv bojuje v nemocnici o život. Jen dva příznaky toho, že se naší zemí valí vlna zločinu. Vždy se kradlo, znásilňovalo a vraždilo. Současný kriminální nápor je však nevídaný svou brutalitou, otevřeností a rozsahem. Kdo dosud nevidí symptomy nejen ekonomické, ale i civilizační krize, má zde důkazy. Statistiky to zahrnou později.
Některé ideologie se snaží namluvit člověku, že je odporným hmyzem, že vše, co činí, je zlo, že každý dobrý čin je převlečeným zločinem. Když už nelze sám čin odsoudit, prohlásí se za zlou motivaci, již samozřejmě nelze ověřit. Tyto ideologie to činí proto, že pomluveného a udeptaného člověka je snazší ovládnout. Zkoumáme-li však, jaký je přirozený poměr člověka k právu a spravedlnosti, mohou nám posloužit skandinávské země. Jejich sledování podpoří nadějnější humanistický pohled na lidský potenciál. Tamní dlouhodobé úsilí o rovnost, svobodu a solidaritu nese s sebou občanskou společnost, která si stanovuje zákony a dobrovolně je dodržuje. Nad občanstvem není instance, která by lidi musela tvrdě nutit k jednání podle zákonů. Ironicky to lze vyjádřit tak, že v těchto zemích kradou jen zloději. Možná právě tohle je přirozený stav kulturního a civilizovaného člověka, ať si o tom programoví skeptici myslí, co chtějí.
Mnohem rozšířenější je jakýsi odůvodněný rasismus, s jehož latentní formou má problém většina z nás. Zásadní vysvětlení vidím v principu formulovaném ve známém dílku Lopeho de Vegy. Jak má policie vyšetřit znásilnění či jiný zločin ve skupině lidí, kteří ať už z historických (evolučních), sociálních či genetických příčin takzvaně táhnou za jeden provaz? Přirozenou reakcí spoluobčanů je pak uvrhnout trest na celou skupinu a donutit tak „zkoušenou smečku“ ať viníka(y) vykouše (mimochodem tento princip je dnes stále běžně uplatňován ve školách, na dětských táborech ve vězeních atd.). Podle mého názoru existují jen dva přístupy jak se s tímto racionálním rasismem jako společnost vyrovnat a zabránit tak pogromům v budoucnu. Jednou z možností je jakési zdogmatičtění důsledně anti-rasistického pohledu na svět a jeho striktní dodržování a vymáhání. Druhou možnost vidím v cíleném tlaku na rómské komunity k mnohem vyšší míře integrace, tedy stav kdy mezi panem Horváthem a panem Vopršálkem nebude skutečně jiného významnějšího rozdílu než v barvě kůže.
a) Pokládám za nepřípustné o lidech mluvit jako o zvířatech
b) Sotva jde o rasismus, když Romové a my patříme ke stejné rase.
A tyto člověka ponižující výklady jsou praktickým projevem ekonomické a politické formace, která člověka odlidšťuje a mění ve zvíře nebo ve stroj. Biologizace a mechanizace člověka je kapitalistickou ideologií. Klasici socialismu se od ní bohužel oprostili jen částečně.
Zápas proti dehumanizující politice a dehumanizujícím ideologiím, to je můj celoživotní program. Investoval jsem do něj už leccos, i léta kriminálu. Od svého humanismu opravdu neustoupím.
Ale uznavam, ze treba s termity a tunaky bych hlasoval nerad. Je jich vic. Termitu. Zatim.
Chci zdůraznit, že humanismus, tak, jak jsem ho tu velmi stručně představil, neklade člověka proti živočichům, rostlinám a proti světu pokládanému za neživý. Přihlásil jsem se tu k personalismu. Jeho starší verze chtěla z chladného neosobního světa zachránit aspoň lidské osoby. Odmítla člověka interpretovat pouze biologicky nebo mechanicky a hájila jeho jedinečný osobní charakter. To se ale v další diskusi ukázalo jako slabé. Jsem extrémní personalista v tom směru, že VŠE pokládám za osoby či projev osob, jinými slovy, ve všem hmotném vidím i duševní a duchovní aspekty.
Hájím to, aby člověk nebyl vykládán mechanicky nebo jen biologicky a jsem ochoten tolerovat, že tak je vykládána mimolidská skutečnost. Imperativ vědy to vyžaduje. Živím se hlavně vědou a musím si hlídat dodržení vědecké metody, jinak by mne z vědecké obce vykopli. Ale pokud by šlo o mne osobně, odmítl bych tuto chladnou neosobní vědu jako jediný pravý a výlučný výklad skutečnosti.
Můj extrémní personalismus se, myslím, dá odůvodnit i filosoficky, ale patří také do světa pohádek, ve kterém Země je Matka Země, bohyně Gea (či Gáia), ve kterém se dá se stromy a se zvířaty komunikovat. Připadá mi, že pohádky (resp., mýty) nejsou POUHÉ pohádky. Nejsou to směšné bláboly. Jejich umělecký obraz světa je stejně legitimní jako vědecký a uspokojuje jiné lidské potřeby.
Takže až teď odpovídám na Vaši připomínku. Má obhajoba člověka nezahrnuje obhajobu vykořisťování jiných entit, nýbrž v mezích možnosti solidaritu s nimi. Omlouvám se za delší výklad, Vám, pane Lobpreisi, děkuji za pochopení a čtenářům za trpělivost.
Bohužel teď nemůžu přemýšlet o víře, pohádce a vědě, neb spěchám do divadla. Ale třeba to ještě v nějakém článku či komentáři vytane. Každopádně je ale asi vědečtější držet se názoru, že kocoura Mikeše cikáni nesnědli. :-)