Dne 26. listopadu byla v Novém Bydžově za bílého dne uprostřed města znásilněna mladá žena a proslýchá se o očekávaném pogromu vůči romské komunitě, z níž má pocházet podezřelý. Týž den dva výrostci v Ostravě Zábřehu pobodali tři chlapce ve věku 9, 13 a 14 let, s tím, že jeden z nich podle zpráv bojuje v nemocnici o život. Jen dva příznaky toho, že se naší zemí valí vlna zločinu. Vždy se kradlo, znásilňovalo a vraždilo. Současný kriminální nápor je však nevídaný svou brutalitou, otevřeností a rozsahem. Kdo dosud nevidí symptomy nejen ekonomické, ale i civilizační krize, má zde důkazy. Statistiky to zahrnou později.

Některé ideologie se snaží namluvit člověku, že je odporným hmyzem, že vše, co činí, je zlo, že každý dobrý čin je převlečeným zločinem. Když už nelze sám čin odsoudit, prohlásí se za zlou motivaci, již samozřejmě nelze ověřit. Tyto ideologie to činí proto, že pomluveného a udeptaného člověka je snazší ovládnout. Zkoumáme-li však, jaký je přirozený poměr člověka k právu a spravedlnosti, mohou nám posloužit skandinávské země. Jejich sledování podpoří nadějnější humanistický pohled na lidský potenciál. Tamní dlouhodobé úsilí o rovnost, svobodu a solidaritu nese s sebou občanskou společnost, která si stanovuje zákony a dobrovolně je dodržuje. Nad občanstvem není instance, která by lidi musela tvrdě nutit k jednání podle zákonů. Ironicky to lze vyjádřit tak, že v těchto zemích kradou jen zloději. Možná právě tohle je přirozený stav kulturního a civilizovaného člověka, ať si o tom programoví skeptici myslí, co chtějí.

Jsou sociální a politické okolnosti, které podporují lidství v tom, co je opravdu lidské, humánní. A nemíní se tím bezchybnost nebo bezkrevná dokonalost. Je to normální občanský život vyspělé civilizované společnosti. A jsou jiné okolnosti, které v nás nechávají ožít ty nejhorší sobecké pudy. Uspořádání, ve kterém platí, že každý jednotlivec je jen za sebe pro sebe, musí hájit své zájmy proti všem, stává se společnost společností zločinu. Kriminální delikty jsou vlastně jen určitým zintenzivněním standardního sociálního jednání. Je to jednání, které konvence vyjádřená zákony (některým) lidem už netrpí. V tomto uspořádání je člověk svobodný potud, pokud něco vzal jiným a přivlastnil si to, přičemž některé formy krádeže jsou legalizovány a některé postaveny na pranýř. Budí to dojem, že zákony jsou postaveny tak, aby velké zloděje chránily před malými zloději. Když se v politických a ekonomických vztazích mezi jednotlivci, stranami, firmami a státy prohlásí válka za normální a vítěz může všechno a nemusí nic odůvodňovat, jak nám v sobotním Hyde Parku na České televizi za nadšené podpory diváků (76 %) řekl vojenský analytik Martin Koller, a pokud tedy mír je spíše přestávkou mezi válčením, stává se násilí i v malém normou jednání.

Násilí plodí násilí a jeho bludný kruh nepřetne pouhá represe. Nekorektní zacházení většinové společnosti s romskou komunitou, především její vytržení z tradičního způsobu života za minulého režimu a pouze formální péče o vzájemnou integraci v režimu novém, vedlo k vykořenění mnoha jejích příslušníků. Ztratili kontakt s vlastní kulturou a nenašli oporu v kultuře většinové společnosti. Stali se vyčleněnou sociální skupinou. Není dána ani tolik etnicky, protože na odlišnou etnickou příslušnost jednoznačně neukazuje ani užívání vlastního jazyka ani národní sebeurčení. Příslušnost je vlastně docela vágní. Sotva můžeme mluvit o rozdílu rasovém, už proto, že s ním etnologie pracuje vzhledem k různým zneužitím velmi opatrně. Izolace, apriorní zpochybnění a to jak ze strany úřadů, tak i většinové populace zaznamenáváme stejně vůči tak řečeným bezdomovcům, kde žádný etnický ani rasový rozdíl nemůže nikdo uvést. Terčem pomluv a diskriminace bývají také příslušníci náboženských menšin pod záminkou, že jde o sekty. Není divu, že v některých takových komunitách je vyšší kriminalita.

Sotva někdy budeme číst nebo slyšet dejme tomu: Pětadvacetiletý běloch, Čech bez vyznání Josef Vopršálek znásilnil dvacetiletou dívku. Když má být pachatelem Rom, Vietnamec, muslim nebo svědek Jehovův, určitě se to dovíme. Se zločiny je třeba se vypořádat bez ohledu na případné zařazení předpokládaného pachatele. Jeho někdy spěšně identifikované, často jen domnělé rasové, náboženské nebo národnostní zařazení nemá být zmiňováno úřady a neměla by o něm referovat média. Ale zároveň je třeba brát ohledy na potřeby takových skupin. Jejich příslušníci jako občané mají na to z hlediska distributivní spravedlnosti právo. Nemusí toto právo ničím kompenzovat. V tomto smyslu lze mluvit o skupinových právech, jakkoli krajní pravice hájí pouze práva vlastníků a práva ostatních zpochybňuje. Občanská rovnoprávnost nebrání brát zvláštní ohledy na menšinové, ohrožené, rizikové a zvláštní péči vyžadující obyvatele. Sotva kdo oficiálně upře duševně nemocným právo na respekt, ale i péči a těžko bude někdo tvrdit, že takový postižený je občan jako každý jiný, se stejnými právy a povinnostmi a musí se o sebe postarat nebo nést důsledky. Podobně by měly instituce společnosti včetně státních velkoryse pečovat o integraci sociálně vyčleněných skupin a nutno silně zdůraznit, že integrací se neznamená asimilace, tedy jejich pohlcení, zánik jejich odlišnosti.

Možná opravdu někdo uzná, že je nutné v Novém Bydžově (a nejen tam) přestat šetřit na bezpečnosti občanů a nasadit na čas posílené policejní hlídky, ale občanské iniciativy musí pečlivě sledovat, budou-li chránit „bílé“ před Romy nebo také Romy před ostatními obyvateli města. Spravedlivý trest pachateli je něco jiného než pogrom na spoluobčany jen proto, že se o nich předpokládá, že patří ke skupině, z níž by měl pocházet pachatel.

Možná je naivní věřit tomu lepšímu v člověku a hlavně předpokládat, že lze reformami společnosti pro dobré lidské možnosti vytvořit prostor. K dnešní převládající konzervativní mentalitě patří také osudový pesimismus. Dnes je módní věřit, že člověk je pouhé rafinované zvíře a že civilizace je jen tenký nátěr, který se odloupne, jakmile jde o bezprostřední, hmatatelný zájem. Jinou variantou této ideologie je pokládat člověka za dědice jakéhosi mytologického hříchu prvních lidí odsouzeného, zavrženého a prokletého jen proto, že je údajným potomkem první dvojice. Tato neudržitelná doktrína drží hříšníka v otrocké poslušnosti autoritám, které vznášejí nárok na to, že ho umí z prokletí vysvobodit. V jednom případě scientistický, ve druhém náboženský mýtus vykreslují současný stav člověka stejně. Humanistická vize však není smetena. My, její prostomyslní stoupenci doufáme, že současný zmar a rozvrat není osudový a že je symptomem politických, sociálních a kulturních nepořádků. Máme naději, že při nasazení sil, při dostatku odvahy a při jasném myšlení je možné situaci měnit k dobrému. A pokud se přece mýlíme, ať jsme za to potrestáni.