V minulých dnech jsem při odchodu z oslav výročí 17. listopadu potkal Jiřího Dienstbiera mladšího. Sympatie k němu — a k jeho zásadovosti — mám velké a známe se převelice dávno. Ale spěchal jsem na vlak, a tak jsem mu jen řekl, že bych měl co kritizovat, kdybychom měli čas na rozhovor. Řekl mi, ze ještě není dobojováno, a že se uvidí, jak to všechno nakonec dopadne.

Četné emotivní komentáře a jiné veřejné reakce, počítaje v to i odsudky významných veřejných postav, jako například Václava Havla, ukazují, že pražské volby vzbudily velmi silná očekávání a že další povolební vývoj je nenaplnil alespoň v takové míře, aby mohl být všeobecně akceptován.

Spektrum nesouhlasných reakcí je dost široké, jen si nejsem jist, jestli vždy dostatečně věcné. Zkusme se zamyslet nad pražskými událostmi posledních týdnů a nad formálním zhmotněním těchto událostí spíše analyticky a pokud možno i s určitým odstupem.

V okamžiku zveřejnění výsledků voleb bylo zřejmé, že TOP 09 a její nezkušený a neobratný kandidát Zdenek Tůma kampaň a z ní plynoucí očekávání značně přepálili. Zdůrazňováním nezbytné a čisté pravicovosti a současně stejně tak energickým zdůrazňováním nutnosti „vyčistit pražskou radnici" se nemohli dostat nikam jinam než do kouta. Dosáhnout bylo možné buďto prvního, a tím snížit naději na to druhé, anebo toho druhého, ale smířit se s tím, že pražská koalice nebude pravicová.

Místo toho se začali chovat jako ti, kteří nic nepochopili. Nabídku sociálním demokratům dát odmítali (velkorysá nabídka poslední den před koncem všech vyjednávání spíše připomínala slevový kupón po doprodání zboží, než vážně míněnou nabídku), a tím otevřeli velký prostor Občanské demokratické straně. Tůma dával naivní a politicky nekompetentní vítězné rozhovory médiím v domnění, že volby jsou jakýmsi závodem v běhu, po němž se závodníci seřadí na stupně vítězů podle dosaženého času.

Politické procesy ale fungují jinak a i když právem očekáváme, že v nich zbude dost prostoru pro cest, principy a velkorysost, pražský volební výsledek srovnal všechny tři velké strany do téměř stejné pozice, která zcela smazala rozdíly v zisku voličských hlasů. Že Tůma nebude primátorem, začalo být vzápětí úplně jasné. Se vzniklou situací nedokázal pracovat a každým dalším krokem už jen ztrácel. Jeho první nabídka pro ODS nejenže nemohla být přijatá dobře, Tůma v ní výslovně odhalil své politické neumění a druhá strana pochopila, že ve vyjednávání nebude vážným soupeřem.

Tůma tehdy navrhl sebe jako primátora a poměr v radě šest ku pěti ve prospěch TOP 09. Šance by si zachoval jedině v případě, že by občanským demokratům nabídl většinu v městské radě a oslabení svých vlastních kompetencí jako případného primátora, a to výměnou za požadavek výrazných personálních změn v nominacích ODS. Namísto toho pak přišla školácká snaha vyvzdorovat si koalici s ODS přes vedení politických stran. Lékař Svoboda, hlavní volební postava ODS, sice původně vypadal jako králík vytažený za uši ze stejného klobouku jako Tůma, svoji vyjednávací roli vsak zvládl a jistý politický talent je u něj patrný.

Zde je místo pro kritiku určenou sympatickému Jiřímu Dienstbierovi mladšímu. Jeho předvolební rétorika byla silně zaměřena proti ODS, ale v převazujícím kontextu personálním a ve spojitosti s konkrétními kauzami.

Absolutistům, zdůrazňujícím, že pravda se má říkat za všech okolností a že Jiří správně po volbách opakoval nezměněně to samé, mohu namítnout, ze život bývá složitější a že strategie a taktika v politice bývá orientována na dosahování cílů, aniž by proto nutně vylučovala principialitu. Není nic nemorálního na tom, když budeme pravdu zjevovat v dávkách a po strategické rozvaze s ohledem na modality politického vývoje, jeho dynamiku a průběžnou konkretizaci svých politických cílů.