Někdy ve dvacátých letech napsal o nás — tehdy o nás před více než půl stoletím — americký žurnalista: „Jejich největším průmyslem je politika." Protože skutečný československý průmysl byl celkem vzato úctyhodný, musel na návštěvníka z Ameriky učinit náš politický život vskutku mocný dojem.

Se stížnostmi na nervózně přepolitizovanou atmosféru R. Č. S., na sobectví stran, na úpadek žurnalistiky, stranicky služebné a bezuzdně se vyžívající v nechutných skandalizačních kampaních proti politickým odpůrcům, úhrnem na zaslepené, nenávistné stranické církevnictví setkáváme se při četbě všech jen trochu slušnějších novin a časopisů té doby téměř na každé stránce.

Byla u nás tehdy nejspíše spousta jakési rozptýlené anarchie: demokracii mnozí chápali jako svaté právo na nespokojenost. Mezi nespokojenými byli také všemožní straničtí činitelé, ovšemže zasloužilí, jak už to u stranických činitelů bývá. Otevřely se jim sice po převratu možnosti předtím nebývalých kariér, ale nemohlo se dostat na každého. A tak si vždy znovu po každých volbách strany stát, to jest funkce ve státním aparátě, po celých resortech rozdělovaly podle volebních výsledků, a nelze říci, že by si při tom počínaly vůči státu šetrně: jako by stát byl právě jen ložiskem výhod, skladem kariér, zásobárnou koryt a korýtek. Jako by stát neměl vždy být alespoň pokusem o integrující, všeobecně zavazující myšlenku, ideál; o autoritu nadstranickou, rozsuzující, ukázňující a usmiřující přebujelé partikulární egoismy tříd, stavů, stran, národů a národností! Jako by státní aparát neměl být pro občany fungující sociální službou! Takto byla strukturální státní vůle právě jen mechanickým součtem, dočasně platným vektorem sobeckých vůlí koaličních stran, a proto tak často postrádala jakoukoli vnitřní, jinou než nahodilou mocenskou logiku, dlouhodobější koncepci, cílevědomější zaměření a v neposlední řadě i schopnost pružnější reakce na měnící se situaci doma i ve světě. Státní vůle se tvořila a také měnila mechanicky a vlastně chaoticky — vládní koalice bývala už tehdy přirovnávána k obchodní burze hmotných zájmů stran.

Všechno začalo nejspíše už za Rakouska-Uherska, kdy si české politické strany pohodlně navykly pohlížet na stát jako na cosi cizího, od čeho je záhodno především požadovat. Co se sluší rozhořčeně vyzývat, aby bylo zajištěno, odstraněno..., co se může a má bezohledně kritizovat a co ze zásadních důvodů třeba vždycky podezírat — ale co při tom všem nesnesitelném útlaku umožní nestarat se o spoustu otravných, protože složitých, k agitaci nevhodných záležitostí, například o každodenní chod hospodářství, o nuance zahraniční politiky apod. Naše školství, kterým jsme se ještě před nedávnem právem chlubili, bylo tímto proklínaným cizím státem dobudováno právě v době, kdy naši čeští poslanci po dlouhá léta (celých 18 let) pěstovali se sentimentálním pathosem a krasořečnictvím rádoby hrdou gestikulací pasivní opozice a neúčastnili se z trucu zasedání říšské rady, ba dokonce ani českého zemského sněmu. Stát byl prostě od ďábla, mluvilo se o něm jako o „Vídni": stát byli oni, kteří se měli starat, požadovat a kritizovat bylo svaté právo naše. Oni měli odpovědnost, my nároky. Nejspíše odtud ona anarchie, kterou převrat v roce 1918 stačil právě jen rozptýlit. To však už byl stát konečně náš a dlouho odříkané příjemnosti vládnutí byly konečně na dosah ruky. Nepříjemnosti odpovědné, pozitivní, neagitační politiky, do té doby sotva komu intimně známé, málokdo byl ochoten na sebe brát. O příjemnosti rozpoutal se zato litý boj: proto byl ve vládách R. Č. S. zpravidla jen jeden, maximálně dva nestraničtí ministři-odborníci, a to ještě jen po vytrvalém nátlaku prezidenta republiky. Ještě menší úspěch měl T. G. M. s prosazováním zásady, že se straničtí ministři v čele resortů mají alespoň obměňovat. Jak by na něco takového mohli přistoupit třeba agrárníci, když celý resort ministerstva zemědělství byl odshora až dolů obsazen jen jejich vděčnými straníky! Strany se držely „svých" resortů jako klíšťata: jinak by přece nemohly tak bezostyšně odměňovat z veřejných prostředků své zasloužilé, diskrétně si přihrávat příležitosti k naplňování stranických pokladen a také lacino (ze státních peněz) vařit své volební guláše: získávat voličstvo makavými agitačními argumenty — materiálními výhodami. Národní socialisté se nikterak neskrývali s tím, že výnosné nádražní restaurace jsou a budou pronajímány jen a jen vlastníkům legitimace jejich strany. Měli přece svého člověka v čele ministerstva železnic, a mohli si dovolit i mnohem víc: prosadili postavení pompézního paláce tohoto ministerstva s fontánou v ministrově koupelně jako pomník stranické moci. By the way, toto ministerstvo dosud stojí a imponuje na nábřeží řečeném Kyjevské armády. Veřejný život byl takto z věcného hlediska nesmyslně rozparcelován a parcely důsledně ohraženy proti nepřátelským vetřelcům, proti prospektorům-jinostraníkům, ale i proti nestraníkům — jako zlatokopecká naleziště.

Také proto je historie R. Č. S. mimo jiné téměř nepřetržitým sledem skandálů, vlekle se provalujících korupčních afér jak stran, tak i podnikavých straníků, pracujících sice na svůj vrub, ale v chráněných stranických oborách. Přitom jedním z mála společných zájmů koaličních stran bylo šetřit koaličního partnera, který se právě nešťastně odkopal při nějaké nečisté hře nebo byl před veřejností odhalen všetečným žurnalistou z nepřátelského tábora: předpokladem a smyslem této shody zájmů byla ovšem reciproční shovívavost. Opozice se naopak v odhalování podobných afér zcela vyžívala, a to na úkor mnohem obtížnější kritiky konstruktivní, špínu skandálů zálibně rozmazávala a hříchy vládnoucích stran v zájmu agitace — možno-li ještě zvětšovala. Politický život se čtenáři deníku politických stran docela dobře mohl jevit jako nečitelný propletenec čistě sobeckých — stranických či jen osobních — sporů, v nichž jde vždycky právě jen o co nejplnější kapsy.

Závorka: ptám se pro jistotu, zda tu musím výslovně zdůraznit, že těmito vážnými kazy politického stranictví se téměř dvacet let trvající existence samostatného čs. státu nevyčerpávala? Asi to musím zdůraznit, nemám-li se vystavit riziku nepochopení: naše skutečné politické dějiny jsou příliš krátké, a tudíž jaksi málo naše na to, abychom všichni i bez nápovědy pochopili, že je nejen možné, ale i svrchovaně žádoucí hlásit se loajálně i k nedokonalému dílu našich otců a dědů. To znamená i se závazkem věrnosti, a to při vší kritičnosti, ba snad právě jen s ní: right or wrong, my country! Konec závorky.

V posledních desetiletích máme možnost velmi zblízka pozorovat a kolektivně i osobně zkoušet vady politického stranictví v onom maximálním zvětšení, které způsobuje mocenský monopol strany jediné. Že tu jde ovšem o naprosté, přímo pojmové popření principu politického stranictví? Že strana jako „pars" může být právě jen částí celku? Logicky vzato, zdá se nám to nesporné. Že navíc tu mohutně působily a působí síly a vlivy vnější, našim tradicím cizí? Kdo by to chtěl popírat?

A přesto si myslím, že četba inzertní rubriky třeba takového Českého slova otevírá prostor k přemýšlení — přece jen o souvislostech. O tradicích dodnes živých. O dědičném zatížení našich politických poměrů, o kterých se dnes chce tolik věřit, že nám byly až násilím podvrženy. Je ovšem takové přemýšlení daleko méně příjemné konání než všeobecně sdílená víra, že příčiny současného stavu jsou mimo nás...Tedy toto České slovo (ale také např. agrárnický Venkov) uveřejňovalo v „Uprázdněných místech" výzvy, aby uchazeči k podání žádosti o přijetí do státních služeb přikládali „potvrzení místní organizace o době členství ve straně". Ano, šlo o místa v resortech národně socialistických (resp. agrárnických) ministrů, a rozumělo se tím tedy totéž, co se dnes míní eufemistickou formulí „kádrové předpoklady". Ano, politické strany R. Č. S. takto odměňovaly z veřejných, státních prostředků každého, kdo prokázal straně účinnou loajalitu, lhostejno zda upřímnou, či předstíranou, každého, kdo byl ochoten vstoupit do jejich řad, odevzdat jim ve volbách svůj hlas.

Po volbách, když se někdy stranická příslušnost příslušného ministra změnila, neváhal nový ministr vyměnit i ředitele tak nesporně všenárodní a nadstranické, nepolitické instituce jako bylo Národní divadlo. Z věci nepolitické tak rázem udělala politickou, z kolegů nepřátele. Před neúplatnými odborníky dal dříve či později přednost „polovzdělaným strejcům" (viz dále A. Fuchs) se správnou stranickou legitimací. A především slušným lidem politické strany („partajnictví") natolik zhnusil, že za války ti nejlepší z nejlepších, příslušníci odbojových skupin v programových dokumentech zcela kategoricky odmítali obnovit po válce systém politického stranictví, a to v jakékoli podobě (výjimkou tu byli jen komunisté).

Je to bída, když v e ř e j n í zaměstnanci musí mít legitimaci s t r a n y. A je tu také otázka, zda je opravdu kvalitativní rozdíl mezi tehdejší praxí, kdy méně skrupulózní veřejný zaměstnanec měl v šupleti legitimací několik, neboť je měnil podle toho, jak dopadly volby a která strana vyhandlovala jeho resort, a mezi praxí dnešní, kdy má, musí mít legitimaci jen jednu, jedinou? Musím říci, že je to rozdíl, a to vskutku rozdíl kvalitativní, ale musím hned dodat, že už v prvním případě budou slušní lidé takovou praxí natolik otráveni, zklamáni a nakonec dezorientováni, že pak svou rezignací či naopak pošetilým úsilím nastolit ideálně spravedlivý řád připraví cestu zlu ještě většímu. Z otrávenosti, zklamání a dezorientace slušných lidí rodí se nejsnadněji despotismus, při kterém pak už nejde o ředitele Národního divadla, ale vůbec o svobodu nesouhlasit a nakonec často i o životy nesouhlasících.

Je vskutku možné říci, že vady politického stranictví se koncentrovaně a ve zvětšeném měřítku projevují tam, kde zůstala strana jediná a také se často to říká. Všem to připadá věrohodné, skoro samozřejmé. Myslím však, že je záhodno prozkoumat také šokující hypotézu, naznačující, že vady spojené s existencí jedné politické strany jsou jen zvětšením a soustředěním vad politického stranictví vůbec. V našem konkrétním případě politických stran RČS a také politických stran v období 1945—1948. Jistě, obě tvrzení jsou identická. Jde však právě o ten úhel pohledu.

V prvním případě jsme dnes zdánlivě z obliga, v druhém jde o dosti nepopulární téma naší nepříliš vyspělé politické kultury. Občanské ctnosti nebyly u nás nikdy příliš kultivovány. Pravda, nebyl na to čas, ale upřímně řečeno, nebylo k tomu ani dost chuti. Politické strany, kterými se politicky aktivní občané vztahují k státu, byly povětšinou jen kolektivním sobectvím, a to nejspíše právě proto, že stát nám byl a zůstal — cizím erárem. Erár je hanba nevzít na hůl a dvojnásobná hanba (před volbami přímo okázalá sebevražda!) je pozitivní politika. K něčemu takovému jako by u nás chyběla společná duchovní půda spojující lidi — občany ve vyšším mravním řádu a umožňující vést politické zápasy bez rizika, že se veřejnost rozloží, rozpadne v atomy stran, tříd, stavů, národů. Chyběl hlubší ponor společenského života, jen málo zatíženého sdílenými tradicemi. Slovo „státotvorný" nebylo a není snad nikde vyslovováno s takovým opovržením jako v Čechách: rozumí se tím něco jako konformní, servilní, snad i kolaborantský.

Ferdinand Peroutka si kdysi posteskl, že politika je u nás spojena s poezií, že tajným českým ideálem je jakési černohorství. Že nebouřit se je proti naší tradici.

Po poezii, černohorství a po bouření je dávno veta, erár však trvá, ba pořádně zbytněl! Místo poezie hořké vtipkování, místo černohorství drobné komunální záškodnictví, místo bouření se pokoutní reptání. Čím více jsme se za necelých sto padesát let českého politického života ke státu chovali jako k cizímu eráru, tím více se stát takovým cizím, nepřátelským erárem skutečně stával. Připomínkou Fuchsových „polovzdělaneckých strejců", vytlačujících odborníky už před půl stoletím, nabízím tu k úvaze, zda ten dnešní erár byl nám jen a jen vnucen a zda je vskutku našim tradicím tak docela cizí.

Nepatrně zde zkrácený článek — spíše poznámka — vyšel v Peroutkově Přítomnosti v č. 29, ročník 7 (v roce 1929) na straně 451. Alfréd Fuchs, židovský katolík, patřil dlouho ke kmenových autorům Přítomnosti. Za války zahynul v koncentračním táboře. Jeho kultivovaná, jasnozřivá politická publicistika vzbuzuje dodnes zaslouženě nový zájem. Knižní výbor z jeho článků se připravuje v jednom českém exilovém nakladatelství.

Co je „politika"?

Stalo se mi jednou, že jsem intervenoval u vlivného politického činitele, chtěje se přesvědčit, že na určité místo se hodí jedině ten a ten muž, protože má všecky schopnosti k tomu. Bylo mi řečeno: „Co mi říkáte, mne přesvědčuje, ale nezapomínejte, že dnes je politikum místo každé kancelářské pomocnice." Ergo: Věci, které by podle zdravého rozumu jít měly, nejdou z důvodů politických. „Politický, politická, politické" je tajemná formulka, jíž se všecko posvětí, všecko omluví a jež je tím účinnější, čím méně povídá. „Věcné důvody mluví sice pro, ale z politických důvodů není možno je provésti." — Tuto větu slyšíme a čteme v nejrůznějších variantách. Zdá se často, jako by v oboru politiky vládla jiná logika než v jiných oborech lidského života a lidské práce. „Je to politikum." — To znamená, že otázka není posuzována podle odborných dobrozdání, nýbrž podle zcela jiných kategorií myšlení. Je opravdu politika pytel, do něhož se dají strčiti všecky nemožnosti a nekorektnosti? Vypadalo by to s lidskou společností a zvláště se státem smutně, kdyby tomu tak bylo. Co je to politikum?...

Proč jsou politikum některé skutky, jež samy o sobě by byly politicky indiferentní? (Např. obsazení úřednického místa nebo stavba vodovodu.) Jest vidět, že politický charakter určité akce není dán jejím obsahem. Obsah sám, jak ukazují příklady, může sám o sobě býti lhostejný... z akce se stává politikum tehdy, když při ní záleží na tom, aby se rozeznávalo mezi přítelem a nepřítelem, mezi stoupencem a odpůrcem. Politické myšlení a politický instinkt teoreticky se tedy osvědčují a prakticky podle schopností rozeznati přítele a nepřítele. Takzvané celostátní akce, s nimiž jsou srozumění všichni občané, netvoří již žádné politikum. Kde je politika, jsou přátelé a odpůrci, politika jest a zůstává militantní. Z toho plyne další důsledek, že odpolitizování veřejných akcí znamená, že mají být vymaněny ze sféry bojovné a povýšeny do sféry diskuse. Čím více se bude demokracie vyvíjet směrem ke kvalitě, tím více a pozorněji bude slyšen místo politika expert. Co je tedy politikum? Za dnešních okolností je to případ, kdy místo odborníků rozhodují osobní nebo stranické tahanice polovzdělaných strejců.

Alfréd Fuchsových

(Vybral a komentářem opatřil Petr Pithart)

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 4, duben 1981.)