↗

„Záleží jen na nás, sociálních demokratkách a demokratech.“ Foto archiv ČSSD

Na konci jara 2014 vítězí ve volbách do Poslanecké sněmovny ČSSD. Pozice sociální demokracie je natolik silná, že bez její účasti není možné sestavit žádnou variantu vládní koalice. Prezident proto druhý den po volbách pověřuje sestavením nové české vlády lídra ČSSD. Vzhledem k tomu, že sociální demokracie udržela o dva roky dříve svou převahu v Senátu i v krajských zastupitelstvech, začíná se v létě 2014 všeobecně mluvit o velké dekádě sociální demokracie…

Tak tohle nemusí být jen představa. Můžeme ji změnit v realitu. Pokud o to budeme skutečně usilovat. A pokud najdeme odvahu se také změnit sami. Když jsem před komunálními a senátními volbami veřejně přišel s cílem získat dvanáct nových senátorů pro ČSSD, řada lidí pochybovala o tom, že je dobré mít takto určitou a vysokou ambici. Ale měli jsme ji, pracovali všichni cílevědomě na dobrém výsledku a uspěli jsme. Podobně to může být s příštími krajskými i celostátními volbami. Záleží jen na nás, sociálních demokratkách a demokratech.

Konec spekulací, potvrdili jsme důrazně svoji pozici

ČSSD v říjnu letošního roku poprvé v historii zvítězila v komunálních volbách a stejně tak poprvé získala nadpoloviční většinu v Senátu. Skončili tak spekulace, které rozvířil náš rozpačitý výsledek v květnových volbách do Poslanecké sněmovny. O tom, jestli ještě někdo vůbec potřebuje ČSSD, zda nás jednou jako „stranické dinosaury“ nenahradí nějaké Věci veřejné, zda se nerozpadneme v hádkách po odchodu bývalého předsedy.

Nerozpadli jsme se, naopak jsme významně posílili. Dobudovali jsme (konečně!) silné patro komunálních politiků, starostů a primátorů, které nám léta chybělo. Tito lidé nám přitom mohou výrazně pomoci už za dva roky na kandidátkách do krajských voleb. Většina v Senátu pojistila pozici ČSSD jako hlavní opoziční strany, dostatečně viditelné a schopné formulovat na půdě horní komory vlastní alternativy vůči vládní politice.

Je důležité si uvědomit, že jsme se porážkou ODS v komunálních i senátních volbách stali nejsilnější politickou stranou v České republice. Toto vědomí nám může poskytnout dostatek klidu a pohody k vážné diskusi o budoucnosti ČSSD na okresních a krajských konferencích. Jsme nejsilnější politická strana a záleží jen na nás, jak naložíme s naší vlastní budoucností, jak pozitivně ovlivníme jako sociální demokraté budoucnost celé společnosti.

Jak můžeme zesílit

Komunální volby jsme vyhráli díky tomu, že se rozštěpila pravice a na úkor ODS posílila TOP 09 a také nejrůznější nezávislá uskupení. Vrátila se nám ale také část voličů, kteří nás v květnu 2010 nevolili. To však nestačí na opakování úspěchu v příštích letech.

ČSSD musí zesílit o nové příznivce a sympatizanty. Vidím k tomu dvě základní cesty. Především musíme být přirozeným magnetem pro všechny občany, nespokojené s obsahem i stylem politiky Nečasovy pravicové vlády. Jako hlavní a viditelná opoziční strana proto máme dobré předpoklady. Musíme vhodně a účinně využívat všechny nástroje, které jako opozice máme k demokratické kontrole a kritice vlády. Klíčovou roli zde sehraje stínová vláda, naše kluby ve Sněmovně a v Senátu, krajské reprezentace i naši primátoři.

Druhou cestou, po které se musíme vydat, je oslovení nových skupin občanů, kteří dosud z různých důvodů ČSSD nevolili, ačkoliv jsou jejich názory na celou řadu problémů ve skutečnosti blízké sociálně demokratickým hodnotám. Vedle svého tradičního voličského jádra musíme získat mnohem širší společenský přesah. Směrem k dosažení stabilní většinové podpory.

Kam míří Nečasova vláda

V naší zemi máme vládu s velmi pravicovým programem. Jejím cílem je otevřít prostor další privatizaci veřejného prostoru a veřejných služeb. Zejména tím, že veřejné služby nejprve rozpočtově vyhladoví, posléze zpoplatní a nakonec nabídne k privatizaci. Pod záminkou rozpočtové stabilizace provádí vláda změny, které oslabí soudržnost společnosti a prohloubí sociální rozdíly.

Nebezpečná je řada škrtů v sociální oblasti, ale také v podpoře vzdělání. Rozpočtová politika vlády je jednostranně zaměřena na plošné škrty a ignoruje potřebu modernizace země, udržitelného růstu a zlepšování kvality života občanů. V daňové politice pokračuje Nečasova vláda v přesouvání daňové zátěže z těch nejbohatších a také z podniků na střední vrstvy.

Hrozí nebezpečí toho, že vláda nastartuje řadu zásadních změn v důchodové oblasti a ve zdravotnictví, které bude obtížné později korigovat. I tady jde ve skutečnosti o privatizace doposud veřejně spravovaných zdrojů ve prospěch finančních skupin, podnikajících ve zdravotnictví a v oblasti důchodového spoření.

Vláda ignoruje sociální dialog a prosazuje změny v pracovním právu, které výrazně zhorší postavení zaměstnanců. Prosazuje neoliberální politiku, která má za cíl demontovat sociální stát. Využívá k tomu „řeckou rozpočtovou paniku“, která často iracionálně ovlivňuje veřejné mínění v celé Evropě. Česká republika proto rozhodně není jedinou zemí, kde musí sociální demokraté čelit podobnému nebezpečí.

Paradoxem aktuální hospodářské krize je fakt, že lidé nehledají řešení rozpočtových či hospodářských problémů u sociálních demokratů, ale obrací se k pravici, k novým jednoúčelovým politickým formacím či populistickým a xenofobiím hnutím. Z mapy Evropy mizí v posledních letech jedna sociálně demokratická vláda za druhou. V posledních celoněmeckých volbách obdržela například SPD jen 23 % hlasů (jak vidíte, velmi blízký výsledek našim 22% z jara 2010).

Pokud máme jako ČSSD vytvořit věrohodnou alternativu vládě Petra Nečase, musíme naši politiku formulovat v širším kontextu. Řadě domácích sociálních a ekonomických rizik, spojených s globalizací, lze čelit jen na úrovni společné evropské politiky.

Je důležité si uvědomit, že finanční krize zatím bohužel nevedla ke zlepšení či lepší regulaci globálního kapitalismu a ratingové agentury mají po krizi ještě větší vliv na stabilitu jednotlivých národních států, včetně České republiky, než tomu bylo dříve. A podobné krize se mohou opakovat.

Programová opozice

Vůči koaliční vládě musí ČSSD vystupovat jako důsledná programová opozice. To znamená ostrou a srozumitelnou kritiku všude tam, kde vláda dělá chyby, rozděluje společnost, zvyšuje míru nespravedlnosti a poškozuje veřejný sektor a životní úroveň středních vrstev a nízko příjmových skupin. Naše kritika musí být razantní, ale přitom věcná a slušná. Osobní útoky na naše protivníky často jen odvádí pozornost od podstaty věci.