Na čem se Nečasova vláda shoduje s Topolánkovou vládou, komunistickými poslanci, exprezidentem Havlem a s ekologickými občanskými iniciativami? Na vůli několikrát, ba až mnohokrát (např. řádově) zvýšit odvody za zábor zemědělské půdy.

Ten institut je trochu divný a podle mě koření v mentalitě, která nejen pokrok, ale přímo blahobyt měří na tuny oceli a obilí. Výše odvodu se totiž stanoví podle bonity (produkčnosti) půdy. Stát s ne úplně domyšlenou, spíš jen tradiční a intuitivní legitimitou nějak chrání právě toto. Nějaký veřejný zájem na nějaké rozloze a bonitě zemědělské půdy přitom neformuluje. Zástavba volné krajiny je jistě velmi sporná a většinou přímo škodlivá, už jenom kvůli narušení vodního oběhu, ale

1. málo se diskutuje o „žádoucím“ poměru lesní a zemědělské půdy,
2. většina zemědělské půdy je v prabídném a v mnoha směrech dále se zhoršujícím stavu, co se týče přírodní rozmanitosti. Některé jiné formy využití mohou být v tomto směru lepší.
3. nezpoplatňuje se zpevnění povrchu, ale právě jen změna kategorie v katastru nemovitostí a
4. neexistuje symetrická platba státu v případě, že někdo (typicky asi rekultivací, ale možností je teoreticky mnohem víc) přidá nějakou půdu do zemědělského půdního fondu.

Občas někdo vytahuje vznešeně znějící „strategické“ argumenty o nutnosti ochrany půdy k obživě obyvatel české kotliny, moravských úvalů i cípečku slezské pánve v případě úplné blokády dovozu potravin odjinud. Jenže k tomu nejsou žádné úvahy o tom, jak moc je něco takového pravděpodobné, s jakými technologiemi v zemědělství a potravinářství máme počítat, jak to souvisí s energetickou závislostí a hlavně jaký komfort a životní styl tím má být zajištěn. To poslední nesmíme podceňovat — kdyby se průměrná spotřeba masa jen trochu snížila, výrazně se sníží rozloha půdy nutné k produkci potřebného množství potravin.

Výslovně říkám, že strategické úvahy plně respektuji a snad bych je i podporoval, ale musejí být racionální. Zatím chybí například i strategická ochrana potenciálně důležitých technologií jako je vaření cukru z řepy. Nikdo se o to nestará, pokud vím. Jen ideoví bruselobijci nekvalifikovaně křičí o zákazu pěstování cukrovky, ale zároveň cudně mlčí o vysokých clech, která brání dovozu mnohem, občas i několikrát levnějšího třtinového cukru do Evropské unie. Já nejsem pro cla, ale zvýšení spotřební daně na fosilní paliva bych se rozhodně nebránil. Nevím, jak by se potom ty sladké cukerné poměry ustálily, ale riziko zastavení dodávek z tropů představitelné je, takže asi by stálo zato udržovat podmínky pro případné obnovení vlastní produkce.

Leč vraťme se ze spíže zpátky do krajiny. Komentátor Jan Macháček mluví v souvislosti se suburbanizací o bankrotu územního plánování. Přehání, ale podle mého soudu trefil hřebíček na hlavu. Ani úprava v novém stavební zákoně nedokázala zabránit „nekontrolovatelném růstu přízemních skladišť a kolonií bezduchých šmoulodomů“. Chybí široká a zodpovědná diskuse, kdo smí koho omezit ve využívání půdy, která je často v soukromém vlastnictví. Možná je špatně už toto. Co kdyby mohla půda patřit jen státu nebo jen veřejnoprávním politickým korporacím, tedy státu, krajům a obcím (o vzájemném podílu by se musely nějak domluvit)? Soukromníkům by se jen propůjčovala, třeba i dlouhodobě („trvale“), ale jen k přesně vymezenému účelu. Odpusťte, inspirace v naší starší historii nebo v dalekých zemích může být někdy až revoluční, že.

Teď a tady by určitě šlo mnohem lépe využívat existující nástroje a platformy. Jak moc řeší ochranu zemědělské a jiné půdy Politika územního rozvoje České republiky (PÚR ČR) a jak moc zásady územního rozvoje (ZÚR) jednotlivých krajů? Jenom nepřímo a hlavně velice málo. Přitom by mohly například stanovit směrné poměry hlavních tříd využití půdy — PÚR ČR pro kraje a ZÚR pro obce.

Zatím nevyužitou příležitostí je také uvedení již ratifikované Evropské úmluvy o krajině v život. Není snadné se shodnout, která skupina má mít jak silný hlas při rozhodování o krajině (a v tom i o půdě): zemědělci a lesníci, místní obyvatelé, vědci, turisté, občanské iniciativy, samospráva, státní moc nebo třeba nějak odstupňovaně všichni Evropané? Jak moc to má platit třeba pro Šumavu (národní park!), jak pro katastry kolem dálnic ve středních Čechách a jak pro krajinu někde mezi tím? Dobře pojatá příprava krajinné politiky by mohla dát všem těmto diskusím demokratický rámec a dodat sdílené, obecně důvěryhodné podklady.

Zdražovači jako by zapomínali, že prvním a základním nástrojem ochrany zemědělského půdního fondu (ZPF) je samotné povolení jeho záboru, které vydávají různé úřady v závislosti na velikosti záboru. Jen povolené zábory jsou předepsaným způsobem zpoplatněné. Řečeno jazykem správní teorie, je tu administrativní i ekonomický nástroj. Každý z nich má v různých situacích různé skutečné — zamýšlené i vedlejší —  účinky, takže se ale musejí užívat v podstatě komplementárně, každopádně ale promyšleně a přiměřeně. Což u záboru ZPF podle mě neplatí, jak dále ukážu.

Podobně se podle mého názoru nepodařilo sladit různé nástroje u spotřeby elektřiny a svícení. Opravdu je nutné a smysluplné zakazovat edisonovské žárovky? Proč nestačí regulace prostřednictvím ceny elektřiny? Nebyl snad nárůst podílu kompaktních zářivek, LED a jiných svítidel v posledních letech „dostatečný“? Koneckonců elektřina může být i dražší, i když to nezní populárně. Úspornější svítidla by pak byla ještě výhodnější než dosud. Ostatně soudím, že reálný účinek je příliš slabý a sporný a že zato takový zákaz nestojí.

U zemědělské půdy to ale může být právě naopak. Zvyšování odvodů za zábor půdy podle mě jen potvrzuje její komodifikaci. Krajina je pojímaná jako zboží svého druhu. Je pravděpodobné, že zvýšení odvodů by přineslo nějaké snížení nových záborů ZPF. Ale o tom, kdo a k čemu bude zabranou půdu využívat, bude více rozhodovat trh. Přednost budou mít bohatší žadatelé a výnosnější aktivity. Opravdu právě toto ochranářské organizace, Václav Havel a další chtějí? U „neoliberálních“ (není to přesné, ale srozumitelné) vlád mě to tolik nepřekvapuje. Jistě to podpoří i ministr Miroslav Kalousek, protože to znamená vítaný a jaksi snadný přísun dalších peněz do státní poklady, o kterých on do určité míry rozhoduje.

Navrhuji jiné řešení, a sice radikálně ztížit samotného povolování záboru ZPF (zpřísnit podmínky) a hlavně efektivně čili česky řečeno účinně ztížit výstavbu mimo intravilány sídel. S tím se ovšem nemá svézt jakékoliv další omezení samosprávy při rozhodování o využití území, jsem totiž bytostný příznivec decentralizace.

Ochrana krajiny a v tom i půdy je přednostně, hlavně a nejlépe úkolem územního plánování a rozhodování. I když to může znamenat ztrátu ministra financí v roli taktického spojence.

Psáno pro Krasec a Deník Referendum