Bertolt Brecht není na českých scénách vůbec častým hostem. V devadesátých letech byl svým způsobem dokonce tabuizován. Nějak do budování šťastných zítřků nezapadal. Obzvláště divadelníkům, kteří se s novým režimem identifikovali natolik, že ztratili schopnost kritického odstupu, o zručnosti ho relevantně projevit na scéně nemluvě. Kromě toho, že je namnoze rozčilovala Brechtova údajná didaktičnost a političnost, o níž se tenkrát houfně předpokládalo, že na divadlo přece nepatří, byl pro ně Brecht také komunistou, a tedy nepřítelem nových pořádků.

Jenže čas oponou trhl, máme zde už i hospodářskou krizi, která šťastné zítřky, jistěže zcela nečekaně, poněkud odsunula a mnohé z toho, o čem Brecht před padesáti lety kriticky psal, je zde opět v plné kráse. Jen s jistými modifikacemi. A tak se nám jeho hry dostaly už i na scénu pražského Národního divadla. Nejdřív to byl Dobrý člověk ze Sečuanu, o světě, ve kterém není možné být dobrým, a nyní Žebrácká opera. Jenže co se tam s ní udělalo...

Na inscenaci tohoto muzikálu o souboji dvou klanů londýnského podsvětí za přičinlivé kooperace s policií v režii Ivana Rajmonta je pozoruhodné zejména to, jak dokázala obrousit kritické hrany Brechtovy hry. A to zejména v činoherních částech. Písně s původní hudbou Kurta Weilla dělaly pro vyznění, co mohly. Mnohem zřetelněji totiž pojmenovávaly poselství předváděného. Nakonec byly uvláčeny unylou nekoncepčností bez výraznějších nápadů a scénické ucelenosti včetně hereckých projevů, které působily, jako by herci byli ponecháni sami sobě a spolehli se většinou na své obvyklé šarže.

Po výraznější jednotné stylizaci projevu, bez níž se Brechtova dramatika prostě neobejde, ba dokonce je na ní vystavěna, ani stopy. Ani nemluvě o zcizujícím brechtovském herectví, skrze nějž herci ani tak nehrají, jako spíš předvádějí své postavy publiku. S odstupem. Po onom neběžném hereckém projevu, kterým se zaklíná anonce k představení, se zkrátka slehla zem. Snad jen s výjimkou nejmladších představitelů hlavních rolí, charismatického Vojtěcha Dyka, Antonie Talackové a Evy Vrbkové, jejichž společný výstup, hádka rozzuřených manželek o bigamistického krále podsvětí Macheatha, je nejspíš jedinou neoddiskutovatelně zdařilou pasáží inscenace.

Více než tříhodinové představení pomalu plyne a tak nějak se diváka ani moc netýká. Texty se deklamují, písně zpívají, situace jsou tak nějak i srozumitelné, ale bez jakéhokoli náboje, bez hrozivosti smíšené s komikou, bez výraznějších vkladů většiny hereckých představitelů. A v té bezmocnosti se ještě ke všemu občas vyprodukuje i nějaký ten upocený gag. Některé jsou tak primitivní a nic inscenaci nepřinášející, že se neubráním a popíšu je.

Je to třeba špílec, když Jan Bidlas v roli jednoho z gangsterů nesmyslně shrne na zemi ležící koberec, aby ho pak mohl podivnými kroutivými pohyby nohama „komicky“ narovnávat za mlčenlivého přihlížení publika. Nebo když si Boris Hybner rozehrává své policajtské etudy jako z němé grotesky bez ohledu na to, že důležité dění se odehrává mimo jeho osobu. Nakonec zmizí z jeviště tak, že si nechá spadnout přilbu, a když se pro ni shýbá, omylem si ji „komicky“ odkopne mimo scénu nohou a odběhne za ní. Něčemu tak trapně ohranému by se snad mohl zasmát jen člověk s mentálním postižením.

Tak lopotně se snaží herci publikum pobavit. A zdá se, že nic jiného než výroba laciných špílců jako by jim v té rozmlženosti ani nezbývalo. Inscenaci totiž chybí zřetelnější výklad. A tedy i humor, který by vyvěral z podstaty předváděného, a nikoli uměle vytvářená komika na úrovni pokleslého provinčního kabaretu.

V takové situaci je pak možné skoro vše. Třeba si pohrávat s Machethovou sexuální orientací a jeho vztahu k šéfovi policie Brownovi podsouvat homosexuální vyznění, aniž by to inscenaci v čemkoli pomáhalo. Tedy kromě „komiky“. Nebo zabalit Macheatha čekajícího na popravu do igelitové fólie, a to nejspíš jen proto, že se to někomu zdálo hezké. Anebo posla s omilostňujícím dopisem spustit na scénu se spřežením kopie trigy vzpínající se na střeše Národního divadla.

Nový překlad hry od Darii Ullrichové je v inscenaci asi největší inovací. Posunula text směrem k současnému jazyku, ale není možné se ubránit dojmu, jestli se to trochu nepřehnalo. Hlavně s těmi vulgarismy v písních, které Brechtovu hru chvílemi vřazují do oblasti anglosaské coolness dramatiky, v níž se to v devadesátých letech podobnými výrazy jen hemžilo.

Jednu výhodu to ovšem v Národním divadle mělo. Tu, že se mnohem zajímavější divadlo odehrávalo spíš v hledišti a o třech přestávkách ve foyeru. Tam se bylo možné od pobouřeně odcházejících diváků dozvědět, že slovo „kurva“ se v Národním divadle prostě neříká. Nebo že „herci jsou dobří, ale ta hra je špatná“. Anebo se pokochat nad údivem jedné slečny, která po dvaceti minutách představení zklamaně zjistila, že Žebrácká opera není operou.

Tyto pozoruhodné reakce mě nakonec přivedly přece jen k pocitu jistého dramatického napětí. Pramenilo ovšem spíš ze zvědavosti, zdali se na konci u děkovačky neozve z publika burácivé „bůůůů“ nebo pokřiky „hanba“ či „fuj“. Nakonec se však nestalo a šlo se konečně domů. Inscenaci je tak možné doporučit jen fajnšmekrům, kteří si potrpí na pozorování úrovně pražského konzervativního šosáka. V hledišti.

Bertolt Brecht, Kurt Weilla: Žebrácká opera. Překlad Daria Ullrichová, režie Ivan Rajmont, scéna Martin Černý, kostýmy Michaela Hořejší, dramaturgie Martin Urban, hrají Vojtěch Dyk, Antonie Talacková, Jan Novotný, Eva Salzmannová, Alexej Pyško a další. Premiéra 10. prosince 2009, Národní divadlo Praha.