Inscenace Tatoo v koprodukci plzeňského SPOlku DIvadelních NAdšenců a pražského Divadelního Spolku Kašpar uvedená v Divadle v Celetné může nadchnout především nepříliš náročného diváka. Jak textovou předlohou, tak, a to zejména, způsobem jejího ztvárnění na jevišti. Autor je zručný, nepříliš objevný, režisér Jakub Zindulka odhodlaný převést průměrný text na jeviště bez svých vlastních exhibicí, nebo vůbec s co nejmenším množstvím nápadů. Herci, s výjimkou jednoho, trochu toporně, ale poměrně věrně odříkávají text a ilustrují ho na úrovni Ordinace v růžové zahradě. Což nemusí v případě, kdy text, ač stylově na podobných uměleckých dílech parazituje, přece jen řeší něco podstatnějšího než jen tzv. „vztahy!“.

Optimista by mohl říci, že ve výsledku jde o takzvané „herecké divadlo". Tedy o divadlo vystavěné na schopnostech herců ztvárnit bez zásadnějších požadavků režie své role. To se většinou projevuje tak, že herci říkají po smyslu své repliky — a už to může někomu připadat jako skvělé —, po scéně se v rámci všemožných situací tak nějak, jak je zrovna napadne, pohybují, zaměstnávají ruce všemožnými, realitu kopírujícími, nicméně k tématu nic nepřinášejícími činnostmi, a hlavně předstírají, že jde o umění.

Ale ironie stranou. Text Švýcara českého původu Igora Bauersimy je sice zručně napsaný, blýskne se i několika opravdu originálními komickými situacemi a nedá se o něm říct, že by byl úplně banální. S nadhledem se dotýká třeba takových témat, jakými je podstata současného umění, hlavně toho, které je tak trochu továrnou na peníze, jeho bezhraničnosti, povrchnosti a v podstatě prázdnoty. Což může vysvitnout obzvláště v případě, kdy se uměleckým dílem mají stát prostřednictvím obludné manipulace hříchy a dutost životů umělci blízkých lidí.

Nejde však přehlédnout, že Bauersimova hra je po ixté vyvařeným schématem kdysi módního coolness dramatu, které se postupem času proměnilo ve svého druhu bulvár a jistý druh konverzační komedie. Bauersimova hra se třeba také tematicky kryje s pozdější hrou někdejšího hlavního představitele coolness dramatu Marka Ravenhilla Bazén. Ten ale pojednal podobné téma mnohem rafinovaněji, formálně barvitěji, a hlavně opustil otravný realismus. Ten nejspíš přenechal plytkým epigonům, jako je Bauersima.

Zápletka tragikomedie je od Bauersimy vymyšlena poměrně spletitě. A tak není divu, že se v ní sám autor trochu zamotává. Ač to může být způsobeno spíš absencí důslednějšího dramaturgického výkladu textu a charakteru postav. Dramaturga totiž inscenace příznačně žádného nemá. Objevuje se v ní dokonce několik nelogičností, což spolu se skutečností, že herci své postavy představují jako zcela civilní, ani ne dobré ani ne špatné, a v podstatě se s jejich fádností bez jakéhokoli hodnocení ztotožňují, dává vzniknout inscenaci vesměs průměrné, nebo spíš unylé.

V ní si excentrický umělec Tiger v opilosti vynutí na přátelích slib, že až umře, postarají se o jeho potetovanou vycpanou tělesnou schránku. Že se jim on sám takto daruje. Jednoho dne však opravdu tragicky zahyne a vycpané tělo excentrika se náhle ocitá v bytě Freda a Ley. Začíná série bizarních situací, co s ním. Jde však jen o Tigerovu zvrhlou manipulaci, z níž má povstat dílo o ubohosti umělcových přátel.

Příběh by to mohl být docela zajímavý. Jen občas není třeba zřetelné, proč by měl umělec, který se dušuje, že celý život tajně miluje ženu svého přítele, měl chtít tuto ženu ponížit a znemožnit. Ale takových nezřetelností je v představení a hře vícero. Třeba postava Alexe v podání Michala Kerna, je nečitelná zcela. Neví se, jaký vztah má vlastně k Tigerovi, když s ním sdílí domácnost, a skutečnost, že se v závěru stává jakousi deus ex machinou a spáchá hrůzný čin, který má Tigerovi zabránit ve zveřejnění kompromitujících videí, už vůbec žádnou logiku nemá. Proč by se totiž měl Alex nad Tigerovou nemorálností rozhořčovat, když se na projektu po celou dobu pobaveně podílí a zdá se, že je o celé záležitosti podrobně zpraven. Závěr tak působí, jakoby Bauersima nutně potřeboval efektní vyvrcholení, v rámci něhož je logika jen zbytečnou zátěží. Anebo je zbytečnou zátěží pro tvůrce inscenace, kteří nejsou schopni postavy systematicky vystavět.

Kapitolou samou o sobě je v Tatoo scénografie. Drží se v rámci náznakově realistické scény, až na ty obří stěny z plastových přepravek na lahve. Příběh se ale neodehrává ani ve skladu, ani v obchodě, ani v pivovaru, zkrátka nic ve hře nezdůvodňuje, proč byly použity právě přepravky. Nemluvě o tom, že bezkonkurenčně nejbizarnější jsou na inscenaci neuvěřitelně časté, předlouhé a přitom úplně zbytečné přestavby.

Vždy, když se má změnit dějiště, stěny z přepravek opatřené kolečky se dají do pohybu a šoupá se s nimi tak dlouho a chaoticky, až se sestaví do nového obrazce, který k povaze nadcházející scény nepřidá zhola nic. K tomu se na scénu přinášejí a zase odnášejí zbytečné předměty nebo kusy nábytku mající po realisticku doplnit interiér. Asi čtvrtina inscenace tak sestává především z nesmyslných přestaveb provázených hudbou Vladimíra Franze. A nikoho ani nenapadlo, že by se ty otřesné přestavby mohly aspoň trochu vizuálně pojednat.

Jediným světlým bodem na inscenaci Tatoo je tak především výkon Lukáše Langmajera v roli Tigera. Když se na scéně objeví, jeviště se zaplní energií a konečně nějakou smysluplnou hereckou akcí, konečně začne být divadlem. Po jeho odchodu vždy upadá zpět do civilistní unylosti.

Igor Bauersima, Réjane Desvignes: Tatoo. Překlad Kateřina Vinická a Markéta Vinická, režie Jakub Zindulka, hudba Vladimír Franz, scéna Karel Špindler, kostýmy Jan C. Löbl, hrají Tomáš Stolařík, Martina Prášilová, Lukáš Langmajer, Olga Ženíšková, Michal Kern. Premiéra 17. Září 2010 v Divadle v Celetné Praha.