Na scéně pražského Divadla Komedie se v rámci jeho Rakouské sezóny zrodila fenomenální inscenace, kterou by bylo bez potíží možné označit za událost sezóny. Paradoxní je, že nepochází od žádného z režisérů, kteří v tomto divadle běžně a i se slušnými propady režírují, ale od Kamily Polívkové, která je s touto scénou spjata především jako kostýmní výtvarnice scénografka.

Její inscenace hry Ödöna von Horvátha Víra, láska, naděje se obejde bez intelektuálních režisérských konceptů, jak je na této scéně zvykem, sdělení je přímočaré a až rockově radikální. A především nezůstává stranou současné politiky, když na příběhu Alžběty vyobcované ze „slušné“ společnosti vržené na dno předvádí cynismus a pokrytectví mocných a jejich všehoschopnost v případě, je-li jejich moc ohrožena.

Inscenace ale nezůstává pouze v symbolické, nekonkrétní rovině, ale vysmívá se zcela konkrétním projevům naší přítomnosti. Třeba skrze xenofobní předvolební slogany volající v lepším případě po navýšení společenské hygieny, v horším rovnou po vysídlení určitých skupin obyvatel kamsi „pryč“.

Představení ale stojí a padá hlavně excelentním výkonem Ivany Uhlířové v roli Alžběty. Její schopnost zvnějšňovat niterné stavy své postavy skrze až neurotické záchvěvy ve tváři, nebo zajíkávání, roztržité opakování slov a pokaždé s posunutým významem je. Krok s ní drží také skvělý Stanislav Majer hlavně při mistrné studii mužské sebestřednosti a narcismu.

Jedinečné, obrovskou energií nabité představení je možné v Divadle Komedie příští týden vidět v pondělí 18. a v pátek 22. října.