S Jerichem, jedním z nejstarších měst vůbec, se pojí legendární starozákonní příběh o izraelském obléhání, při kterém padly hradby města v důsledku troubení Jozuových trubačů a křiku obléhatelů (Jozue 6,1-27). Vlastně to nebylo dobývání, ale bohoslužebný rituál, hradby padly, protože na straně vítězů byl Bůh, říká bible (netvrdí samozřejmě, že Bůh je vždycky na straně vítězů, to tvrdí vítězové).

Vykopávky ovšem ukázaly, že mohutné jerišské hradby už byly v době příchodu Izraelců do země zbořené a i jinak bylo obsazování země zaslíbené zřejmě pozvolnější a méně krvavé, než nám líčí kniha Jozue nebo než by se líbilo vojenským pánům, kteří vyvíjejí akustické zbraně, nebo těm, kdo rádi staví zdi mezi lidmi.

Rozhodně se ale jedná o inspirativní příběh o pomíjivosti zdí. I v mnoha jiných případech se totiž ukázalo, že zdi řeší problém bezpečnosti jen v omezené míře — poskytují zpravidla jen dočasnou ochranu, dávají falešný pocit jistoty, podporují schematickou představu skutečnosti, spotřebují příliš mnoho úsilí, které by se možná dalo využít lépe.

Kafkova povídka Při stavbě čínské zdi propojuje motiv obranné zdi na ochranu před „národy ze severu“ a hrůzami, „jichž se podle své přirozenosti dopouštějí“ se stavbou babylonské věže. Oba podniky jsou neuskutečnitelné, ztroskotávají na „slabosti základů“... „Lidská bytost, ve své podstatě lehkovážná, od přirozenosti poletavý prach, nesnáší spoutání; jestliže se spoutá sama, brzy začne šíleně lomcovat svými pouty a rozmetá zeď, řetězy i sebe samu do všech končin vesmíru.“ (Franz Kafka, Popis jednoho zápasu, Odeon, Praha 1968, s. 116).

Velká čínská zeď je prý jediná lidská stavba, která je viditelná z vesmíru, alespoň snad z oběžné dráhy, a dařilo se jí omezovat menší lokální nájezdy, ale skutečné ohrožení ze strany Čingischánova vojska neodvrátila.

Stejně tak Limes Romanum nakonec neochránila Římskou říši před barbary, když říše sama byla v rozvratu, a i Maginotova linie nebo československé předválečné opevnění byly k ničemu. My starší máme ještě v čerstvé paměti, jak rychle se zhroutila Berlínská zeď, symbol nepřekonatelně rozdělené Evropy. Je zajímavé, jak úporně přes všechny dějinné zkušenosti přetrvává a  vrací se představa, že lze komplikované problémy soužití mezi národy řešit jednoduše postavením zdi.

Existuje pořád hradba, která dělí téměř hermeticky korejský poloostrov. Stále se vylepšuje obrana schengenské hranice, chránící náš blahobyt před zástupy hladových, stejně jako USA chrání svou jižní hranici střeženým plotem. Rozrůstají se ale i menší chráněné enklávy. Taková ghetta bohatých uprostřed moře zoufalé bídy, obehnaná plotem napájeným vysokým napětím a hlídaná soukromými armádami, jsou k vidění v mnoha rozvojových zemích. Naše milionářské vesničky a zámečky se dosud vypínají jen nad středně ošuntělým podhradím, takže ten luxus zatím tak skvěle nevynikne.

Zdi rostou tam, kde je nerovnost, kde chybí komunikace a spolupráce. Ti, kdo zdi staví a kdo je udržují, sázejí na pasivně agresivní opatření, které se snadno může změnit v agresi otevřenou. Slovo ghetto, označení ohrazené židovské enklávy, vešlo do obecného užívání tam, kde jde o vynucenou uzavřenost, izolaci a zároveň jde o ohrožení, protože ghetto usnadňuje pogrom. Přitom to, kdo vlastně je venku a kdo uvnitř, nemusí být úplně jasné nebo dané jednou provždy.

Zvlášť bolestná je historie zdi mezi Izraelem a Palestinou, jejíž stavba stále pokračuje, přestože už před pěti lety Mezinárodní soudní dvůr v Haagu stavbu jako protiprávní odsoudil. Zeď dál ukrajuje z palestinského území a má nejen dramatické důsledky pro praktický všední život mnoha lidí, ale především brání v řešení velmi komplikovaného a historicky vzájemným násilím zatíženého problému soužití těchto dvou příbuzných národů.

Symbolicky i reálně staví na oddělení a nekomunikování a spolu s dalšími postupy izraelské vlády vůči Palestincům doma i za zdí dokládá, že použít pro jejich situaci slova apartheid je přiléhavé. V těchto dnech můžeme číst o tom, že britská vláda doporučuje maloobchodníkům, aby na výrobcích ze Západního břehu speciální nálepkou uváděli, zda pocházejí od Palestinců, nebo od židovských osadníků z osad, které mezinárodní společenství považují za protizákonné.

Část poslanců Knesetu oplátkou vyzvala k bojkotu britských výrobků a někteří britské doporučení přirovnávají k pronásledování Židů nacisty (Právo 18.12.). K protižidovským opatřením nacistického režimu také patřil bojkot židovských obchodů, ale ve velmi podstatně jiném kontextu, takže nepřiměřené srovnání spíše bagatelizuje hrůznou situaci Židů v nacistickém Německu. Ekonomický bojkot patřil k účinným nástrojům mezinárodní občanské společnosti při podpoře návratu práva do Jihoafrické republiky v době tamější rasové segregace a kdyby došlo k souboji bojkotů, je Izrael zřejmě zranitelnější.

Vždycky mi bylo záhadou, komu to vlastně prospívá, kdo má zájem na tom, označovat všechny kritiky izraelské vlády, bez ohledu na to, nakolik je kritika oprávněná, za nepřátele Izraele, antisemity nebo je srovnávat s nacisty. Logiku to nemá a je to spíše medvědí služba skutečným zájmům obyvatel Izraele, které nemohou být přece jiné než dosáhnout mírového soužití v rámci země i se sousedy. K tomu potřebují vládu, která o to bude skutečně usilovat. Takže kritizovat vládu, která tomu brání, je daleko spíše projev přátelství. Přitom se u nás prakticky nic nedozvíme o těch Palestincích a těch Izraelcích, kteří spolu chtějí žít v míru, nechtějí, aby je dělila zeď a také se o to aktivně zasazují. Pro média hlavního proudu je to zřejmě málo krvavá záležitost a pro silové politiky na obou stranách ohrožení jejich nepostradatelnosti.

V tradici českého lidového pragmatismu se za vrchol pošetilosti považuje jít „hlavou proti zdi“. Naštěstí se i u nás nakonec najdou lidé, kteří jdou hlavou a srdcem a s troubením a křikem a zvoněním klíčů proti zdem věznic a zdem chránícím nespravedlivá privilegia. A takoví lidé jsou samozřejmě i v Palestině a v Izraeli. O některých z nich píše německý časopis „kritických křesťanů“ Publik-Forum ve 14. čísle roku 2009. Jsou to lidé jako rabi Arik Ascherman, ředitel organizace Rabíni pro lidská práva nebo nejznámější izraelský pacifista Uri Avnery, novinář aktivní ještě ve svých 86 letech. Na palestinské straně zmiňuje článek velkého muftího Taysir al-Tamimi, hlavu palestinských muslimů na obsazených územích, který se aktivně zapojuje do mezináboženských mírových aktivit. Nečteme u nás ani o lidech, jako je luterský pastor z Beit Jala, Palestinec Jadallah Shihadeh, který připomíná neúnavně slova Marina Bubera: „Štěstí každého národa závisí na štěstí národů sousedních.“

Článek popisuje setkání na hranici, v místech poblíž osady Gilo, kde Palestinu a Izrael dělí plot. Křesťanští a muslimští míroví aktivisté na palestinské straně si nakonec mohli skrze plot podat ruce i se stovkami Izraelců, kterým se podařilo uniknout izraelským pohraničníkům, když jim chtěli v setkání zabránit.

I v jiných případech musí Izraelci, kteří nesouhlasí s agresivní politikou své pravicové vlády, projevovat značnou míru odvahy. I tato zeď byla překonána společnou bohoslužbou, kterou připravili organizátoři ze tří náboženských komunit: každý muslim přinesl tři kusy chleba, každý křesťan tři svíčky a na židovské straně měl každý tři růže. Na konci vzájemného sdílení měl každý z účastníků po chlebu, svíčce a růži.

Symbolika prostá a hluboká. Vždyť všechna tři náboženství spojuje víra ve spravedlivého a milosrdného boha, to znamená i víra, že lidé mohou být milosrdní a spravedliví. Pokoj lidem dobré vůle.

Další informace:

Rabbis for Human Rights

Uri Avnery