Ohlášené škrty ve státním sektoru mají už teď důsledky, které navenek nejsou příliš viditelné. Jakmile však potkáte někoho, kdo v této sféře pracuje, začne vás mrazit. Ze dvou stran od lidí, které znám a kteří byli ochotní mluvit, jsem se dozvěděla, jak situace vypadá v praxi už teď, než vůbec ke škrtům došlo. Jedna pracovnice v úřadu, který spadá pod státní správu, vylíčila, že všichni jsou nuceni k přeškolování a rozšiřování pracovních úvazků, což vede ke stresům a pravděpodobně k omezování jejich schopnosti, protože některé věci nikdy nedělali, a tudíž nebudou příliš velkým přínosem. K tomu dostávají další a další nové úkoly, na které už nemá kapacitu, a tak to dělá dojem, že je nucena k tomu, aby sama odešla nebo se zhroutila. To všechno při budoucím snížení platu. Netýká se to jenom jí, ale všech, včetně mladých pracovníků, kteří také nejsou nijak chráněni.

Druhý případ se týkal jiné instituce, kde se ředitel hodlá zbavovat nejzkušenějších lidí. Z důvodů omezování financí musí přecházet na grantové financování a nové podmínky, které jsou pro instituci, její fungování i její význam likvidační. Ředitel to přijímá bez diskusí. Dobrovolně se stal služebnou prodlouženou rukou nadřízených orgánů, přestože žádají omezení samého smyslu instituce.

Začínají čistky. Kdo si bude stěžovat, okamžitě odejde. Dá-li kdo výpověď v těchto nesnesitelných podmínkách, nedosáhne na dávky, protože odešel sám a jiné místo nesežene. Pro nás pamětníky normalizace sedmdesátých let je to věrný otisk tehdejšího chování. Je to start pro oportunisty a prospěcháře, jako už tolikrát v dějinách. Ti, se kterými jsem mluvila, také začínají mít strach. Bojí se už šéfům postavit a to, co dříve fungovalo, fungovat přestává, protože by se šéf mohl zlobit a z jejich postoje vyvodit důsledky pro ně nepříznivé. Dnešní manažeři jsou většinou mladší lidé, kteří tyto praktiky neznají z vlastní zkušenosti a přece je bez uzardění aplikují. Model je stejný. Jde o záchranu vlastní kůže. Pokud by se sami vzepřeli, mohli by mít potíže. Plní tedy bezduché příkazy a jsou připraveni likvidovat vlastní zaměstnance i instituce, které řídí. A to je pouze začátek.

Stačilo se jen zmínit o škrtech v příštím roce a drtivá mašinérie se rozjela. Navíc zaznívají i zmatené hlasy zaměstnanců ze soukromé sféry, že státní zaměstnanci pobírají peníze proto, že oni jim je vydělají. Jiní zase mluví o tom, že státní zaměstnanci nepracují a úředníci se pouze flákají, takže dobře jim tak. Ne, že by se takoví lidé někde nevyskytovali, pak je ale otázka, kdo a jak je řídí a jaké jsou jejich pracovní úkoly. Většina státních zaměstnanců však nesedí v kancelářích a i ti, co v nich sedí, také dělají práci, která je potřebná. Tak se staví jedni proti druhým, a to je přesně to, co chtějí lidé, kteří škrty připravují a obhajují.

Do této atmosféry oznámil premiér Nečas, že hodlají zvednout spodní sazbu DPH až o 7 % a naopak snížit odvody firem na nemocenské pojištění a státní politiku zaměstnanosti o 3,5 %.

Jdeme tedy neochvějně řeckou cestou, kde dluh narostl právě díky takovéto politice. K tomu se lze dočíst z průzkumu firmy KPMG, že většina manažerů u nás i ve světě se obává nárůstu dluhů veřejných rozpočtů a jako lék vidí snižování platů ve veřejném sektoru. To je dnešní svět. Pýcha těch, kdo tyto praktiky navrhují a chtějí zavést do praxe, je nezměrná. Zvýšení spodní sazby DPH neměla v programu žádná strana.. Je jisté, že i samotný zápas o zastavení této politiky bude bolestný a nikdo nedohlédne konce. V každém případě se však před námi rýsují scénáře, které nemají dobrá východiska. Že to zřejmě nebude komedie, je jisté.