Se sklopenýma očima sestoupil po schůdkách vagónu a orientuje se podle nohou poblíž kráčejících vyšel po umělém kamení dvorany ven na chodník. Cíl jeho přerušené cesty byl sice stejný jako už po léta - tatínkova rodná vesnice s drolícími se oblouky nad branami statků, údolí a potok, klikatý v lukách a zčeřený pod stráněmi - ale dnes, když se na to jel ještě naposled podívat (než kraj podlehne uranovým dolům, vytrvale se přibližujícím od severu), měl za sebou stěhování na opačný konec země, takže stanicí projížděl poprvé. Pracizí město se k němu obracelo zády, ale on si toho sotva povšiml; ještě stále měl oči stočené dolů. K muzeu ostatně stačilo přejít zaplátovaný asfalt postranní ulice. Dlouhá chodba s lepkavě rudou podlahou ho vedla k zadnímu křídlu budovy.

Nad parketami malé, prudce osvětlené osmihranné místnosti uviděl na nízkém soklu bosé prsty sochy. Byly zaryté do podložky, žíly a kůstky vystupovaly námahou, a jak zprava doleva přejel očima po nártech, přitisknutých k sobě skoro rovnoběžně s čelní hranou podstavce, porozuměl tomu vypětí: paty byly trochu zdvižené, takže celá váha spočívala na špičkách nohou. Za kovovými kotníky se cesta jeho pohledu zlomila v ostrém úhlu, neboť osy protáhlých lýtek směřovaly daleko před prsty a ven mimo přední stěnu soklu. Kolena se octla skoro po jeho pravém boku, musel poodstoupit šikmo vzad. Teď už věděl, že to, kolem čeho se pohybuje, je vyhublá socha ženy. Mezi vypjatými svaly se rýsovaly temnější žlábky propadlin. Kolena vystupovala ze stínu, vrženého asi břichem a hrudí sochy a ranní přísvit lesky modeloval jejich černozelenou vyhlazenou kůži. Štíhlá stehna šla tím stínem šikmo vzhůru a zpět a jejich povrch náhle zdrsnělý a matný mu řídil zrak až k boční stěně podstavce, jehož levý roh teď obloukem obcházel. Hleděl až o něco výš a nyní se poprvé zastavil, ztrnul; celá pravá polovina zadku byla vyrvána, mohl nahlédnout do nitra nečekaně kovové skořepiny, v dutinu trupu a stehen s nahými stopami odlévání, na boule a uzliny tuhnoucího bronzu, které měly zůstat ukryty navždy. A spirála stoupala a rozvíjela se ven za tímto zvratným bodem, páčila jeho oči do kruhu a výš jako šroub a útrapám kovu, jak brzy poznal, bylo souzeno pokračovat: ještě vysoko, nad průrvou byl povrch pokryt napřed velkými, pak stále drobnějšími šupinami, skvrny jasu a tmy se na tom střídaly, jako by se kov v penízkách odlupoval a tato rakovina dávala mučenému bronzu výraz bezradný, lidský...

Proti všem zákonům rovnováhy se boky i záda s hlubokou rýhou a pak zase vystouplým hřebenem uprostřed stáčely nejen nazpět nad sokl, ale zároveň pořád víc vzad. Zvedaje zvolna oči míjel v kruhu další roh pravoúhlého podstavce, žena té sochy padala do okna, které měl teď těsně za sebou, procházel zúženým prostorem a vzhlížel k ramenům, která se nad ním, zalita sluncem, vzdouvala jako skalní převis, zakulacená v úmorném úsilí udržet rovnováhu přesunutím své tíže dopředu, mučivý pohyb ho unášel kolem třetího rohu a pod křivolaký loket ven a šikmo vzhůru podél vztažené levice, jejíž zurážené prsty se chytaly slunečního paprsku, chytaly, nechytily. Ale terpv když s hlavou zvrácenou stanul tam, odkud vykročil, s úzkostí pohlédl do středu. Jaký výraz nalezne na zastíněné tváři? Hlava tam však nebyla a nad místem, kde zubaté okraje uťatého krku dávaly tušit druhou díru do sochy, trčelo slunce, zmatnělé výpary, trčelo a z jeho středu šikmo dolů padal veliký pták. Než se snesl do korun v zahradách, návštěvníkovy oči už byly zase sklopené.