Před deseti lety přijaly všechny členské státy OSN a Vatikán se Švýcarskem závěry Summitu tisíciletí shrnuté v Miléniové deklaraci. Tento přelomový dokument se měl stát zárodkem pro spravedlivější svět, ve kterém bude zajištěn důstojný život všem obyvatelům planety. Z dokumentu se pak zrodil program nazvaný Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals — MDGs). Zahrnuje osm bodů, které si kladou za cíl: 1. Odstranit extrémní chudobu a hlad; 2. Dosáhnout základního vzdělání pro všechny; 3. Prosazovat rovnost pohlaví a posílit roli žen ve společnosti; 4. Snížit dětskou úmrtnost; 5. Zlepšit zdraví matek; 6. Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi; 7. Zajistit udržitelný stav životního prostředí; 8. Budovat světové partnerství pro rozvoj.

K cílům byly přijaty jednotlivé úkoly i s indikátory, kterými se dá měřit postup jejich naplňování. Cíle měly být splněny do roku 2015. I když jsme ve dvou třetinách dané doby, cíl je v nedohlednu a mnozí experti se shodují, že s rychlostí, jakou jsou cíle zatím plněny, můžeme jejich splnění očekávat spíše na začátku příštího století.

I proto byl letošní summit klíčový. Nárůst chudoby, který započal potravinovou a energetickou krizí, ještě zhoršila krize finanční. Přestože vznikla v bohatých zemích, její nejtvrdší dopad pocítili právě obyvatelé chudých zemí, které jsou závislé na ekonomikách těch bohatých. Ovšem rozkolísání těchto už tak nepříliš stabilních ekonomických systémů může přinést další prohloubení krize — ať již kvůli poklesu kupní síly pro zboží Severu, nebo pro ztrátu kapacit pro dodávky životně důležitých surovin, bez nichž se Sever neobejde.

Proto se hlavy států sešly v New Yorku a snažily se, v rámci daného politického diskursu, najít řešení pro stabilizaci i pro zajištění důstojného života a rovných práv pro všechny obyvatele planety.

Čtrnáctistránková deklarace Dodržet slib — sjednoceni k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) je sice velmi diplomatickým, nicméně jasným závazkem k dokončení nastoupené cesty. Je možné ji kritizovat z mnoha stran, na což bude dost času v následujících týdnech. Podívejme se především na pozitiva.

Nejdůležitějším se mi jeví začlenění průřezových témat do problematiky MDGs. Deklarace začleňuje universální potřebu přístupu k energiím jako základní předpoklad naplnění všech MDGs — to bylo také tématem jednoho z prvních vystoupení Pan Ki-muna na summitu.

Do dokumentu se také konečně dostala potřeba orientovat všechny MDGs i na lidi s postižením, na menšiny a všechny marginalizované skupiny. Připomeňme, že genderová rovnost je v dokumentu již od počátku a práva dalších marginalizovaných skupin se do závěrečné deklarace dostala i díky silné podpoře ze strany genderových a feministických skupin. To ukazuje na důležitost „solidarity marginalizovaných“, která ovšem vyžaduje nadhled a spolupráci, a nikoli řevnivost a podlézání mocným.

Státníci se shodli, že je třeba zajistit všeobecný přístup k sociálním službám pro všechny, a tedy i pro ty marginalizované — jako jsou například pražští bezdomovci...

Deklarace jasně označuje za nejkritičtější situaci v subsaharské Africe — kde Česká republika zavřela již takřka všechna velvyslanectví.

Státníci se jasně shodli na potřebě reformy finančního sektoru, na reformách daňových systémů směrem k jejich předvídatelnosti — diplomatická hantýrka, jak mluvit o sbližování daňových systémů a potírání daňových rájů. V kuloárech se také mluvilo o zdanění mezinárodních finančních operací (v naprosté většině spekulativních), které by snížilo riziko finančních krizí a generovalo dostatečné prostředky pro mezinárodní rozvoj.

V deklaraci se mluví také o podpoře inklusivního financování — rozuměj alternativních bankovních služeb. Pod tlakem expertů i asociací lokálních komunit je zde vyzdvižena důležitost malého farmářství, které je klíčové pro zajištění potravinové soběstačnosti i biodiverzity.

Jak už to v posledních letech bývá zvykem, česká účast byla opět kolosální ostudou. Prezidentům a premiérům sekundoval za Českou republiku náměstek ministra Dub, který na nedávné tiskové konferenci přiznal, že se s rozvojovou tematikou teprve seznamuje. Summit OSN je jistě dobrým školením, ale za vysokou cenu. Ta není vyjádřena ani tak v penězích daňových poplatníků, jako v definitivní ztrátě legitimity na mezinárodní úrovni. Ta je v současnosti nepochybně nejhorší od dob vzniku republiky.

Pan Klaus místo aby jel na summit, toulá se po Státech jen sám a píše do vlasti banální slohová cvičení.

Za kritickou nepovažují situaci jen představitelé nevládních organizací, ale znechucení vychází i z řad představitelů Svazu průmyslu a asociace malých a středních podniků a živnostníků. Nedůvěryhodnost oficiálního jednání České republiky se v zahraničí zákonitě přenáší i na jednání s českými podnikateli a nevládními organizacemi.

Vliv naší země na mezinárodní politiku je v současné době minimální, srovnatelný možná s rolí Lesotha. Možná můžeme říci: „Naštěstí!“ Přitom naše země potenciál důležitého hráče na mezinárodní úrovni měla a snad i má, ale rychle ho ztrácí.

Deklarace, kterou na summitu projednalo na 140 hlav států a český náměstek, neznamená sama o sobě zásadní průlom. Ten by mohl znamenat jen její nekompromisní prosazování. Státníci i náměstek si snad uvědomili, že pokud nechceme přihlížet zhroucení, je nutno jednat, a to na globální úrovni. Všichni vědí, že máme dost finančních prostředků, dostatek technologií i mnoho odborníků a odhodlaných žen a mužů. Základní otázka zní, zda máme i dostatek politické vůle, abychom nastíněná řešení dokázali prosadit.