Již poměrně záhy po červnových volbách bylo předloženo několik návrhů ústavních změn, které patří do kategorie tzv. evergreenů — týkají se referenda a přímé volby prezidenta. Kromě nich však jsou či budou předloženy také novinky, jako je tzv. klouzavý mandát, rozšíření působnosti NKÚ a institut konstruktivního vyslovení nedůvěry. Při zvažování, zda tyto změny schválit, či nikoliv, a případně v jaké podobě, je klíčové vyhodnotit jejich vliv na fungování českého ústavního systému.

V zásadě žádný problém nepřináší ústavní úprava referenda. Česká ústava dokonce přijetí takového ústavního zákona předpokládá, takže by jeho schválením byl odstraněn již sedmnáct let starý dluh ústavodárce vůči ústavě. Referendum navíc patří ke standardní výbavě většiny evropských ústav, takže než přemýšlet, zda vůbec referendum zavést, je třeba spíše zvážit, v jaké formě. Konkrétně je důležité, kdo může referendum iniciovat, čeho se referendum má týkat a jaký má být jeho důsledek. Navrhovaný počet 250 tisíc občanů je poměrně vysoký, což by referendum omezovalo na nejzásadnější otázky. Také by se takto předešlo problémům s nízkou účastí, které poznamenaly např. poslední slovenské referendum. Vyloučení některých otázek z referenda je naprosto logické, neumím si představit, že by lid v referendu mohl např. rozhodovat o výši daňové zátěže apod. Naopak některé otázky by mohly referendum vyžadovat obligatorně, např. změny ústavy.