K navrhovaným změnám ústavy

Maxim Tomoszek

Navrhované změny ústavy se jeví jako více či méně problematické. Nejvíce potřebnou a vhodnou ústavní změnou v ČR je ústavní zakotvení referenda, které je Ústavou ČR předvídáno.

Již poměrně záhy po červnových volbách bylo předloženo několik návrhů ústavních změn, které patří do kategorie tzv. evergreenů — týkají se referenda a přímé volby prezidenta. Kromě nich však jsou či budou předloženy také novinky, jako je tzv. klouzavý mandát, rozšíření působnosti NKÚ a institut konstruktivního vyslovení nedůvěry. Při zvažování, zda tyto změny schválit, či nikoliv, a případně v jaké podobě, je klíčové vyhodnotit jejich vliv na fungování českého ústavního systému.

V zásadě žádný problém nepřináší ústavní úprava referenda. Česká ústava dokonce přijetí takového ústavního zákona předpokládá, takže by jeho schválením byl odstraněn již sedmnáct let starý dluh ústavodárce vůči ústavě. Referendum navíc patří ke standardní výbavě většiny evropských ústav, takže než přemýšlet, zda vůbec referendum zavést, je třeba spíše zvážit, v jaké formě. Konkrétně je důležité, kdo může referendum iniciovat, čeho se referendum má týkat a jaký má být jeho důsledek. Navrhovaný počet 250 tisíc občanů je poměrně vysoký, což by referendum omezovalo na nejzásadnější otázky. Také by se takto předešlo problémům s nízkou účastí, které poznamenaly např. poslední slovenské referendum. Vyloučení některých otázek z referenda je naprosto logické, neumím si představit, že by lid v referendu mohl např. rozhodovat o výši daňové zátěže apod. Naopak některé otázky by mohly referendum vyžadovat obligatorně, např. změny ústavy.

U přímé volby prezidenta je hlavním problémem, zda v souvislosti s ní měnit pravomoci prezidenta či nikoliv. Přestože přímo volení prezidenti mají zpravidla silnější pozici v ústavním systému, v případě českého prezidenta by další posílení pravomocí již směřovalo český ústavní systém k poloprezidentské formě vlády. Jakkoliv jsou takové úvahy samozřejmě možné, není podle mne vhodné zahazovat zkušenosti a tradice, které si český ústavní systém za sedmnáct let své existence vytvořil. Zavedení přímé volby je možné i bez zásadní změny v pravomocích, jak ostatně dokazuje příklad Slovenska, Polska nebo Rakouska. Co by však určitě vyžadovalo změnu v souvislosti s přímou volbou, je neodpovědnost hlavy státu a institut velezrady. Pro zachování vnitřní konzistentnosti ústavy by však pak asi bylo nutné změnit i řešení imunity a odpovědnosti ostatních ústavních činitelů, což se na jednu stranu jeví jako náročný úkol, který by však na druhou stranu rozhodně české ústavě prospěl.

Problém prezidentské volby však ve skutečnosti spočívá v absenci politické kultury a politických jednání, které by z volby prezidenta učinily důstojnou událost, kterou by bylo možné i nadále realizovat nepřímým způsobem. Možná by k tomu přispělo i omezení pravomocí prezidenta, který by se tak stal méně významným mocenským postem a ovlivňoval ústavní dění spíše neformálně.

Co se týče dalších zmiňovaných změn, všechny tři mají určité slabiny. Rozšíření pravomocí NKÚ do oblasti územní samosprávy se a priori jeví v rozporu s právem na samosprávu. S ohledem na vnitřní logiku ústavy a základní ústavní principy by muselo být provedeno velice citlivě anebo ve velice omezeném rozsahu, a i tak by tato změna byla na hranici zásahu do materiálního jádra ústavy. Zejména je však otázka, zda je vůbec takováto změna potřebná a zda by nebylo vhodnější svěřit kontrolu hospodaření územních samosprávných celků jinému orgánu, nejlépe oddělenému od státní moci.

Zakotvení klouzavého mandátu jde zase proti tradičnímu pojetí slučitelnosti funkcí v moci zákonodárné a výkonné, které je typickým znakem parlamentní formy vlády uplatňované také v ČR. Moc zákonodárná a výkonná musejí v parlamentní formě vlády spolupracovat a jejich personální propojení je jedním z přirozených způsobů, jak toho dosáhnout. Pokud mají konkrétní osoby pocit, že je pro ně výkon obou funkcí příliš náročný, nic jim nebrání, aby na jednu z nich rezignovaly. Neměla by to však být ústavně zakotvená povinnost.

Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě je velice zajímavý prvek, který a priori nesměřuje k ochraně vlády či posílení její pozice, vylučuje ovšem případné „bezvládí“, které po pádu vlády může nastat. Opět by to ovšem znamenalo zásah do základních principů parlamentní formy vlády, do vztahů mezi vládou a Parlamentem, změnu parlamentní kultury atd. Vzhledem k nízké četnosti vyslovení nedůvěry vládě by pozitivní přínos mohl být jen marginální ve srovnání s možnými negativními důsledky. Jako problematický bod se rovněž jeví možnost, že by např. některá z koaličních stran chtěla z vlády vystoupit, ale neměla by zájem o vládnutí s opozičními stranami. V případě zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry by tato situace vedla opět k patu, protože v českém ústavním systému vláda nemůže bez podpory většiny v Poslanecké sněmovně efektivně fungovat. Konstruktivní vyslovení nedůvěry by tuto situaci nevyřešilo, ale naopak zakonzervovalo.

Celkově lze tedy shrnout, že nejvíce potřebnou a vhodnou ústavní změnou (avšak nikoliv změnou v pravém slova smyslu, neboť jde spíše o doplnění) v ČR je ústavní zakotvení referenda, které je Ústavou ČR předvídáno. Ostatní změny mohou zásadně narušit rovnováhu ústavního systému, mělo by proto být pečlivě zváženo, zda jsou vůbec potřebné, zda mohou přinést očekávaný výsledek, a pokud ano, měly by být provedeny s maximální opatrností a s minimálním zásahem do současné podoby ústavního systému.

    Prosíme, podpořte naši práci

    Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

    Vaše podpora určuje naši sílu.

    Spolu #jsmeDR.

    Diskuse
    SH
    September 25, 2010 v 8.21
    Autoritářství.
    Všechny inzerované změny Ústavy jsou koncipovány tak, aby zvyšovaly autoritářství moci v současném režimu. Dokonce i to referendum je posílením autoritářství moci, protože nad jediného suveréna moci staví sněmovnu či celý parlament, kteří milostivě rozhodnou, zda se to či ono referendum opravdu bude konat.