Asi před měsícem zveřejnil akademický portál Times Higher Education tradiční žebříček hodnocení úrovně světových univerzit představující dvě stě nejlepších univerzit světa a vždy padesát nejlepších v následujících odvětvích: přírodní vědy, humanitní vědy, společenské vědy, zemědělství a biomedicína, technika a informační technologie. Laika to možná překvapí, ale žádná česká univerzita nefiguruje ani v jedné kategorii. Někdo by mohl namítnout, jsme přece malí a chudí. To však není na místě. Chudí v celosvětovém měřítku nejsme, naše HDP řadí Česko do skupiny nejbohatších zemí a je vyšší než HDP Portugalska a srovnatelné s Jižní Koreou. V žebříčku navíc figurují i univerzity z mnohem chudších zemí, jako je Mexiko, Malajsie, Rusko, Thajsko nebo Indie, o záplavě čínských univerzit nemluvě. Rovněž méně lidnaté skandinávské státy, stejně tak jako Belgie, Nizozemsko a Švýcarsko, v žebříčku zabodovaly.Pokusme se najít pravý důvod. Velkou měrou se na tomto neslavném výsledku podílí nedostatečné financování českého vysokého školství, stejně jako celé vědy a výzkumu. Není to však jediný faktor. České vysoké školy mají také celou řadu dalších nešvarů, mnohé z nich by se daly souhrnně pojmenovat jako nízká otevřenost, neprostupnost a zacyklení samé do sebe. Ta je dána jednak tím, že celá řada pedagogů vystudovala všechny programy od bakalářského po doktorský na jedné fakultě, kde učí již dvacet let i déle (částečně některé kohorty omlouvá fakt, že studovaly v dobách předlistopadových či alespoň před naším vstupem do EU), ale zejména tím, že téměř všechny obory včetně navazujících magisterských jsou vyučovány v češtině. Stejně tak je vyučována drtivá většina přednášek. Tento fakt následně uzavírá české univerzity pro zahraniční pedagogy i studenty, narozdíl od již zmiňované Skandinávie a Beneluxu, kde je celá řada magisterských programů vyučována v angličtině.Dalším faktorem je nízká mobilita studentů mezi obory, fakultami a univerzitami u nás i v zahraničí. Tento problém by alespoň teoreticky měl řešit Boloňský proces dělící studium na tři celky — bakalářský, magisterský, doktorandský — a umožňující absolvovat každý stupeň studia na jiné škole v jakémkoli státu EU. Možnosti systému se však v praxi u nás příliš nevyužívají a alespoň uvnitř naší republiky příliš využívat nedají. Původní pětileté magisterské obory byly totiž, aby se dostálo unijním normám, povětšinou pouze rozděleny na bakalářský a navazující magisterský, přičemž se oba jmenují stejně a výuka se téměř nijak neliší od předchozího stavu. Řada oborů se navíc přímo brání eventuálním uchazečům o magisterské studium, kteří absolvovali jiný bakalářský obor na jiné univerzitě. Systém navíc příliš nefunguje ani ve vztahu k zahraničí. Zde narazí český absolvent na několik překážek. Ponecháme-li stranou překážku ve formě podobně „otevřené“ politiky řady unijních zemí (postkomunistické státy, Itálie), tak je to vůbec možnost přijetí na nějakou prestižní univerzitu s titulem z té české. Pokud uchazeč uspěje, narazí ve většině zemí na povinnost platit školné. Například v Británii to pro české studenty není zrovna malá položka. Například na Oxfordské univerzitě se pohybuje kolem 5000 liber za rok u magisterských oborů, přičemž u některých lukrativních ekonomických a právnických oborů dosahuje až 12 000 liber. Méně prestižní britské univerzity nejsou s 3-4 tisíci liber o tolik levnější. Člověk neznalý problematiky by čekal, že talentovanému českému studentovi přijatému třeba na Oxford by mohl finančně pomoci stát. Ale chyba lávky, náš stát má jiné priority. V oblasti vzdělávání je u nás prioritou masová produkce bakalářů na pochybných obecných oborech nevedoucích ke konkrétní kvalifikaci. Naše vlády daly jednoznačně přednost kvantitě. Navíc v situaci, kdy chybí jednoznačné rozlišení na univerzity zaměřené na výzkum a těmi na výchovu absolventů pro praxi. Řada českých univerzit se situaci přizpůsobila a začala zakládat podivné, většinou humanitní fakulty s ještě podivnějšími humanitními obory, obvykle s velmi konkrétním názvem jako třeba Humanistika, často v regionálních centrech, kde se nikdy žádné humanitní obory nevyučovaly a není pro ně ani základní infrastruktura v podobě knihoven. Zakládání těchto oborů má však jedno kouzlo — peníze. Čím více studentů, tím více peněz ze státních dotací. Klidně se pak může stát, že na nejmenované regionální univerzitě přijmou ke studiu orientálních jazyků šedesát studentů do jedné třídy. Zatímco někde se zakládá jako o život, jinde potřebné obory skomírají, zanikají či vůbec neexistují. Například na mé domovské fakultě (FF UK) se přestaly otevírat obory jako Indonéština (jazyk čtvrtmiliardové a prudce se rozvíjející země) a Afrikanistika (miliardový kontinent), což mimochodem vedlo k tomu, že potenciální vyučující odešli učit na prestižní zahraniční univerzity a do diplomatických služeb, tím pádem je případná reakreditace těchto oborů v současné situaci téměř nemožná. Řada potřebných oborů reagujících na měnící se politicko-ekonomické klima současného světa, jako jsou politická studia zaměřená na mimoevropské země, mimoevropské právo, rozvojová studia, ekonomika asijských zemí a abychom nezůstávali pouze u humanitních věd, rovněž obnovitelné zdroje či solární energetika u nás chybí. Chybí i jakýkoli vládní program vysílající naše studenty na tyto obory do zahraničí. Stejně tak příležitosti studovat v nově se rozvíjejících zemích jako je Indie, Thajsko nebo Indonésie jsou minimální či žádné, protože dohody umožňující rozsáhlejší výměnu studentů jsou podepsané s velmi malým počtem zemí (často ještě z dob komunismu, což samozřejmě odráží i výběr jednotlivých států). Vzhledem k tomu, že hlavní prioritou v zahraniční politice předchozí vlády bylo zajištění amerického radaru v Brdech, to není příliš překvapivé.Zvažovaná vládní reforma vycházející z pověstné Bílé knihy situaci rozhodně nepomůže. Omezení samosprávy univerzit a větší zapojení lidí z průmyslu a byznysu neznajících akademické prostředí vnese do systému ještě větší chaos. Definitivní ranou by pak bylo zavedení školného, které by mohlo vést k odchodu těch nejschopnějších do zemí, kde je kvalitnější studium v angličtině zadarmo (Skandinávie) či zemí, kde školné není příliš vysoké (Benelux, Švýcarsko). Řada lidí by nepochybně v těchto zemích s vyšší životní úrovní, rozvinutější občanskou společností a nesrovnatelně lepší politickou kulturou zůstala natrvalo.Pokud mají nějaké české univerzity v příštích letech figurovat v žebříčku Times Higher Education, budou muset pedagogové začít dostávat platy namísto almužen, univerzity dost peněz na své fungování, musí se jasně definovat poslání konkrétní univerzity (výzkum nebo praxe), musí přijít zahraniční studenti i pedagogové a část programů se bude muset vyučovat v angličtině, budou muset vzniknout nové obory reflektující současný svět namísto masových obecných bakalářů, budou se muset zrušit nejrůznější byrokratická nařízení a zjednodušit administrativa a především bude muset zůstat vysokoškolské vzdělání bezplatné pro všechny, a to včetně cizinců. A pokud se to nestane, půjde to s našimi univerzitami od deseti k pěti, a nezachrání je ani to, kdyby v akademických senátech seděli samí manažeři a kapitáni průmyslu.Dodatek: Článek je psán z perspektivy humanitních věd, i když s většinou popisovaných problémů se v různé míře potýkají i ostatní vědní obory. Jistě by neškodilo kdyby do debaty na stránkách Deníku Referendum přispěl i někdo z přírodních či technických věd.