Solidární demokracie
Patrik EichlerVýzvou pro opoziční strany, odbory i občanská hnutí je dnes boj za zachování společenské solidarity. Bitevní linie nejsou dány jen vztahem jádra společnosti k chudým obecně a Romům a lidem bez domova zvláště, vedou i uvnitř struktur, u kterých solidaritu předpokládáme z definice.
Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek minulý pátek v Českém rozhlase případně využil paralelu mezi dneškem a třicátými lety. Podle Zaorálka jsou plakáty místních organizací ČSSD v Mostu a na Praze 5 důsledkem širšího společenského pohybu. Na svědomí jej má mimo jiné vláda, která omezuje tradiční sociální jistoty občanů, čímž — v různých obměnách — staví jedny proti druhým. Sociální a etnický rasismus je s takovouto politikou spojen, i když to vláda nemusí jako svůj cíl formulovat.
V souvislosti se sociálním a etnickým rasismem podle Zaorálka ovšem není důležité, jak jsou dané kroky zamýšleny, ale jak se jeví. Pokud jde o hesla proti Romům, bezdomovcům a narkomanům, které se objevily v kampani místních organizací ČSSD v Mostě a Praze 5, pak podle něj platí, že „sociální demokracie nemůže připustit“, aby vyvolávala konotace s hesly z období nacistické Třetí říše. Sociální demokracie byla historicky hnutím, které bojovalo proti nacismu i fašismu a odmítalo i „rasistické a xenofobní útoky na menšiny ve společnosti“.
Problém je, a tady se dostáváme k oné paralele s třicátými lety, že nikdo ve společnosti, sociální demokracii nevyjímaje, není proti rétorice jednostranně apelující na zájmy jednotlivců či jednotlivých co možná izolovaně ustavovaných skupin imunní. Je ale rozdíl mezi krokem místní organizace a stanoviskem politického vedení strany (či státu).
„Možná,“ říká Zaorálek moderátorovi debaty Martinu Veselovskému, „kdybyste se podíval na historii rakouské sociální demokracie před 70 lety, tak byste zjistil, že pro ni nebylo jednoduché čelit tomu, tehdy hnědému fašismu, který nastupoval, a to, že nakonec tu svou roli sehrála, to často bylo po i různých složitých situacích uvnitř.“ A dodává: „Vy se tváříte, jako kdyby jakékoliv podobné vysvětlování bylo něco, co tu stranu nějakým způsobem dehonestuje.“
Jde nejen o neobvykle, ale případně použitou paralelu mezi dneškem a třicátými lety, ale i o upozornění médiím a veřejnosti, že činnost politické strany má vnitřní dynamiku, která se nemá řídit vnitřním časem internetových médií. Nejbližší příležitost, jak se k debatě o etnických menšinách i sociálním a etnickém rasismu vrátit, bude ČSSD mít na své sobotní programové konferenci.
A navíc je toto období podnes v rakouské společnosti politickou dělicí čárou. (Např. lidovci mají ve své centrále na stěně ještě dnes viset portrét kancléře Dolfusse.)