Rušení tratí je téma, které je poslední dobou skloňováno ve všech pádech. Jedni chtějí zrušit vše kromě koridorů, jiní zase brání každý kilometr a ostatní jsou někde mezi. Já osobně zastávám spíše umírněný názor. Železniční síť je jako živý organismus. Čím více ji osekáváme, tím rychleji umírá.

Již na přelomu roku, ještě za ministrování Gustava Slámečky, vznikal na MD a SŽDC materiál, který lze jen stěží nazvat koncepcí. Ve své maximalistické variantě počítá s útlumem více než 60 převážně regionálních drah. Tento katastrofický scénář se, zdá se, nenaplní ve vší své obludnosti, nicméně aktuálně hrozí poměrně intenzivní vlna rušení regionálních drah. Je nutno si ovšem uvědomit, že pokud existující liniovou stavbu, kterou vybudovali naši předci a my jsme ji jen převzali, nedokážeme nyní efektivně využít, vůbec to neznamená, že její efekt nevyužijí a za její existenci nebudou děkovat naši potomci. To je hledisko, které by měl mít moudrý politik především na zřeteli.

Problém spočívá v tom, že o regionálních drahách kraj nerozhoduje, protože je nevlastní, ačkoliv mu slouží (a mohly by sloužit lépe). Pro stát jako vlastníka jsou taktéž na okraji zájmu, protože pro něj jsou prioritou nadnárodní koridory. Pro většinu krajů byl ale vznik regionálních drah koncem devadesátých let devatenáctého století dobou rozvoje a prosperity. Regiony, kterým se kdysi nepodařilo tuto síť vybudovat, zůstaly ve většině případů již natrvalo periferií bez ekonomického rozvoje měst a sídel. Možná se to zdá odvážné, ale tyto stavby mohou v případě našeho zájmu opět významně převzít roli akcelerátoru rozvoje krajů, přinejmenším v podpoře cestovního ruchu, ale nejen v něm.