„Koprodukční projekt divadla DNO a Divadla bratří Formanů je vytvořen přímo pro prostředí lodi Tajemství. Zveme Vás na neuvěřitelnou plavbu čtyř sourozenců na voru uprostřed rozbouřených vod světa po potopě! Čeká Vás obraz postapokalyptického snu o naději, vlnách a hlubinách mořských. Sny rodící se z vody, vlhkosti a rzi. Komedie, tragédie, písně, skeče, slaná voda a křik racků! Inscenaci na pomezí činohry, alternativního a pohybového divadla bude živě doprovázet alternativní kapela DVA.“

Po zhlédnutí inscenace Ode dna z produkce divadla DNO na loďi Tajemství bratří Formanů a po přečtení této ušlechtile a poutavě vyznívající anonce na webu divadla by se mohl člověk právem škodolibě rozchechtat. Protože ve skutečnosti by tam mělo stát něco úplně jiného.

Třeba: „O divadle, natož alternativním a pohybovém, nemáme ani ánunk, stejně jako nemáme ponětí, že divadelní iscenace je záležitost strukturovaná a že se má příběh vyprávět skrze srozumitelné řetězení replik, dějových fakt a situací případně znaků a taky by se aspoň občas mohlo vyjevit, proč se vlastně snažíme hrát o tom, o čem se marně hrát snažíme. Proto na nás raději ani nechoďte, neboť to pro vás budou naprosto vyhozené peníze a ztracené dvě hodiny. Mladý student filmové režie na FAMU a vystudovaný herec z brněnské JAMU svůj debutní prostor dostal, prokázal, že téměř žádnými divadelně režijními, natož autorskými schopnostmi nedisponuje, a proto na nás a naše představení raději zapomeňte a myslete si, že nikdy neexistovalo. Bude to, milí diváci, lepší jak pro vás, tak pro nás, i pro loď bratří Formanů, které se nám podařilo ukecat, aby nám umožnili se na jejich palubě ztrapnit.“

Hradecké Divadlo DNO bylo kdysi svěžím pseudoloutkovým divadlem plným fantazie a autentické hravosti. Dneska už nejspíš není. Navíc se zdá, že z původního souboru v něm nezbyl skoro nikdo a že jde jen o vyprázdněnou hlavičku. Představení Ode dna by pak bylo možno také vnímat jako útrpnou tečku za jeho existencí, ne-li smutný nekrolog.

Jak už tvůrci psali v programu, mělo jít o jakousi postapokalyptickou vizi. Po potopě světa. Trochu to připomínalo hollywodský sci-fi film Vodní svět s Kevinem Costnerem, ale opravdu jen vzdáleně. Američtí filmaři totiž docela ovládají své řemeslo.

Na scéně bylo možné pozorovat sérii nespojitých fragmentů ze života čtyř snad sourozenců, kteří na začátku snad bydlí na nějakém vodou obklopeném ostrůvku a pak naskočí na náhodně okolo plující vor o rozměrech slušně velké lodi. Mezi postavami k čemusi dochází, ale přesně se neví k čemu. Snad se vyjevují nějaká traumata, vzpomínky nebo touhy. Vrací se motiv mořského koníka, s nímž jeden z bratrů mluví nebo se mu koník jen zjevuje ve snech. Starší sestra je pořád taková nějaká apaticky zasněná a upjatá, občas namáhavě mlátí dekou do velké kaluže na jevišti (asi ji pere) a nakonec se převleče do modrých šatiček a zazpívá písničku, už ani nevím o čem.

Na voru se prostě někam pluje, neví se kam, ale je to asi jedno. Někam se ale nejspíš doplout snaží, protože se o tom nějaké zmínky objeví v replikách herců. Takže asi na souš. Celou dobu si někdo ze sourozenců povídá s figurínou muže ve žluté pláštěnce, o němž se neví, kde se vlastně vzal, ale na konci všichni s hrůzou zjistí, že je už dlouho mrtvý, i když mu od začátku při rozhovorech hledí do tváře.

Když se představení hrálo 21. srpna, Vltavu křižovaly diskotékové lodě, které přehlušovaly hudbu skupiny DVA, takže se chvílemi nevědělo, co do inscenace patří a co ne. Jestli je tam ta Lucka Vondráčková nebo Madonna schválně, anebo jde jenom o takový víkendový bonus. A když se na protějším břehu Vltavy dost nahlas rozprskal ohňostroj, režisér Jakub Šmíd po drahné době představení přerušil, protože hercům pro ten kravál nebylo ani rozumět. Po pauze se představení vrátilo o patnáct minut zpět a ukázalo se, že se neví, o čem herci či postavy mluví, ani v relativním tichu.

Mělo to být celé asi pokusem o existenciální lyrickou inscenaci plnou snových obrazů. Jenže na to je třeba mít fantazii a disponovat alespoň základními řemeslnými dovednostmi, které umožňují vytvořit aspoň jakž takž divákovi srozumitelnou strukturu. Ale nejspíš šlo zas jen o projekt mladých divadelníků, kteří si myslí, že na jeviště je možné naflákat cokoli, co je zrovna napadne, protože si v tom divák už nějaký ten smysl najde. A každý úplně jiný. Ten individuálně svůj. Zcela libovolný a zcela pohodlný. Stačí když to bude takové nějaké pěkné, půjde to tak nějak od srdíčka a bude se to tvářit jako velké a ušlechtilé a nejlépe avantgardní umění. Nu ano, taková komedie, tragédie, písně, skeče, slaná voda a křik racků, inscenace na pomezí činohry, alternativního a pohybového divadla... V překladu: slátanina.

Ode dna. Režie Jakub Šmíd, hudba DVA, scénografie Radka Vyplašilová, hrají Jiří Kniha, Marie Jansová, Irena Kristeková, Vítek Maštalíř. Premiéra 20. srpna na lodi Tajemství bratří Formanů v Praze.