Kam vykročí děti školou povinné prvního září? Už dvacet let není odpověď na tuto otázku tak jednoznačná, jako bývala. Před rokem osmdesát devět chodily do základní školy, ta bývala občas devítiletá, občas osmiletá, ale všude se učilo podle stejného učebního plánu.

Jinak tomu bylo jen na školách s „přívlastkem“ jazyková, těch ke sklonku totalitního režimu přibývalo, ovšem jen velmi poskrovnu. A jak známo, pak ještě více méně v každém větším městě byla také škola „zvláštní".

Dnes je tomu jinak, dětí se učí podle tří základních učebních programů, a sice s názvy Základní, Obecná a Národní škola. Ty jsou základem a mohou mít rozšiřující výuku například hudební či výtvarné výchovy nebo jazyků. Vedle toho jsou legitimní různé směry jako například Waldorfské školství nebo Montessori.

Zřizovatelé bývají také různí, obce, církve či soukromé školy. Čím větší město, tím větší výběr. A přesto není dostatečné pokrytí takové, aby rodiče byli spokojeni. Někteří to řeší domácí školou, jiní se pustí do sisyfovské práce na proměně školy, další volbou vzdálené školy, kam denně pracně dítě dovážejí, ostatní volbou nejmenšího zla nebo prostou rezignací.

Nechci tvrdit, že u nás nejsou dobré školy. Příkladů skvělých základních škol najdeme hodně, ale zároveň málo, aby si rodiče mohli vybírat. Je to zvláštní, že v rodné zemi Učitele národů se proměna školství vleče tak pomalým tempem?

Zaslechla jsem dnes od jedné matky z menšího města české kotliny, že při hledání dostatečného počtu rodičů, aby mohla být otevřena třída s Montessori výukou, mnozí rodiče říkali, že by se přidali, ale až budou vidět, že taková škola má výsledky. Rodiče mají strach experimentovat. Možná by stačilo je pozvat na výlet tam, kde podobná škola funguje. Rodiče průkopníci to nemají lehké.

Pedagogický um shrnuje Jan Ámos Komenský slovy: „Učit znamená vést od věci známé k neznámé a vést znamená činnost mírnou, a ne násilnou, plnou lásky, a ne nenávisti. Když totiž někoho chci vést, nehoním ho, nestrkám ho, neválím s ním po zemi a necloumám jím, nýbrž vezmu ho jemně za ruku a jdu s ním nebo na volné cestě kráčím před ním a lákám ho, aby šel za mnou.“

Děti, které nastupují do první třídy, bývají poměrně různě vyspělé jak sociálně, tak svými dovednostmi. To pak vyžaduje, aby dobrý učitel vedl každé dítě jiným tempem. Ani učitelé to nemají lehké.

Zájem rodičů a snaha učitelů jsou navíc řízeny „požadavky doby zaměřené na výkon“, který se porovnává tvrdou soutěží. Proto hodně rodičů odmítá slovní hodnocení, chtějí znát konkrétní známku. Děti to tedy nemají už vůbec lehké.

Nechci se pasovat na znalce školství, ale troufám si tvrdit, že tak jako tak, stejně nejvíce záleží na osobnosti konkrétního učitele. Ostatně i za minulého režimu šlo mnohé, pokud se lidé nebáli.

Když jsem se například jednou nejstarší dcery, tuším tehdy ve čtvrté třídě, zeptala, co se má učit na další den, říkala, že nic, že jim sice paní učitelka zadala, aby si přečetli nějaký text ve vlastivědě, ale že se pak na to nikdy neptá, tak co by to prý četla. A tak jsem zjistila, že si měli přečíst například o Slovenském národním povstání, o Velké říjnové revoluci, o Vítězném únoru a jiných podobně významných datech.

Nejinak tomu je i dnes, na ne zrovna celkově dobré a novým směrům otevřené škole můžeme najít skvělé učitele. Stejně tak se na vyhlášené výborné škole objeví pedagog, který představám rodičů nevyhovuje. Zájmy rodičů, osobnosti učitelů, požadavky „doby“ a potřeby dětí se mohou často velmi rozcházet.

Přeji dětem, které vykročí do nového školního roku, takového pana učitele (nebo paní učitelku), jakého zažil už v předminulém století básník Petr Křička a kterého popisuje v básni Jedna lomená jednou:

Byl anděl, nás kluky miloval

a takto klasifikoval:

„Mha nade mnou, přede mnou, za mnou a vůkol,

dvě jedničky sázel mi za každý úkol.

Tu první z pravopisu

a druhou z úpravy spisu.“

A nám všem dodávám mravní naučení ze závěru této básně:

„Svět by byl, lidičky, překrásný, kdyby

z nás každý o bližním s panem Štěpničkou

smýšlel: Jsi jednička lomená jedničkou…

až na ty pravopisné chyby!...