Kam vykročí děti školou povinné prvního září? Už dvacet let není odpověď na tuto otázku tak jednoznačná, jako bývala. Před rokem osmdesát devět chodily do základní školy, ta bývala občas devítiletá, občas osmiletá, ale všude se učilo podle stejného učebního plánu.

Jinak tomu bylo jen na školách s „přívlastkem“ jazyková, těch ke sklonku totalitního režimu přibývalo, ovšem jen velmi poskrovnu. A jak známo, pak ještě více méně v každém větším městě byla také škola „zvláštní".

Dnes je tomu jinak, dětí se učí podle tří základních učebních programů, a sice s názvy Základní, Obecná a Národní škola. Ty jsou základem a mohou mít rozšiřující výuku například hudební či výtvarné výchovy nebo jazyků. Vedle toho jsou legitimní různé směry jako například Waldorfské školství nebo Montessori.

Zřizovatelé bývají také různí, obce, církve či soukromé školy. Čím větší město, tím větší výběr. A přesto není dostatečné pokrytí takové, aby rodiče byli spokojeni. Někteří to řeší domácí školou, jiní se pustí do sisyfovské práce na proměně školy, další volbou vzdálené školy, kam denně pracně dítě dovážejí, ostatní volbou nejmenšího zla nebo prostou rezignací.

Nechci tvrdit, že u nás nejsou dobré školy. Příkladů skvělých základních škol najdeme hodně, ale zároveň málo, aby si rodiče mohli vybírat. Je to zvláštní, že v rodné zemi Učitele národů se proměna školství vleče tak pomalým tempem?

Zaslechla jsem dnes od jedné matky z menšího města české kotliny, že při hledání dostatečného počtu rodičů, aby mohla být otevřena třída s Montessori výukou, mnozí rodiče říkali, že by se přidali, ale až budou vidět, že taková škola má výsledky. Rodiče mají strach experimentovat. Možná by stačilo je pozvat na výlet tam, kde podobná škola funguje. Rodiče průkopníci to nemají lehké.

Pedagogický um shrnuje Jan Ámos Komenský slovy: „Učit znamená vést od věci známé k neznámé a vést znamená činnost mírnou, a ne násilnou, plnou lásky, a ne nenávisti. Když totiž někoho chci vést, nehoním ho, nestrkám ho, neválím s ním po zemi a necloumám jím, nýbrž vezmu ho jemně za ruku a jdu s ním nebo na volné cestě kráčím před ním a lákám ho, aby šel za mnou.“