Od chvíle, kdy stávající vládní koalice začala sondovat (či dokonce realizovat), co vše si může dovolit v oblasti sociální, oblasti lidských práv a dalších oblastech podobných a příbuzných, nevycházím z údivu.

Nejen pro hru s eufemismy, cynismus nebo aroganci k bližnímu, se kterou jsou tyto teze či praktiky předkládány a aplikovány. Alespoň některé strany se již  ve volební kampani chovaly způsobem, že takovéto věci bylo možno předpokládat a očekávat.

Mnohem víc mne ale překvapuje jednání uvnitř společenství lidí, pro které lidská práva, boj s rasismem, sociální práce, či třeba charitativní aktivity nejsou prázdným pojmem nebo „nepřítelem“ ale naopak nezpochybnitelnou hodnotou a celoživotní orientací. Lidí, kterých jsem si vždy velmi vážil, vážím a budu vážit. Pro hodně z nich je nová situace v sociální politice překvapení. Vlevo vpravo.

Zámořští přispěvatelé webových diskusí mají pocit, že když vládne pravice (která jim nejspíš na dálku připomíná Republikány v USA), tak přece musí být vše v pořádku a zdejší poplach nechápou. Je asi mimo možnosti běžného smrtelníka vysvětlit jim, že odsud vše vypadá jinak. A nejen vypadá.

Domácí scéna je naopak v panice a zkratkovitá. Spouštěčem této paniky se staly mediální úvahy premiéra Nečase o jmenování Romana Jocha na místo poradce pro lidská práva. Používám-li slovo panika, rozhodně tím nechci snížit vážnost situace samé, ale chci vystihnout způsob naší reakce na tuto situaci.

Mnozí (a já donedávna také) žili v přesvědčení, že takové věci se dějí jen jinde, u nás ne. Tedy, více méně brali na vědomí, že u nás působí extrémisté. Někteří proti nim vystoupili aktivně, jiní ne. Ale že by se něco takového mohlo dít oficiálně nebo polooficiálně, si připustil jen málokdo. A pokud připustil, byl to většinou člověk aktivně se věnující monitoringu činnosti extrémistů a sledující jejich aktivity přímo z pramenů. Jinými slovy, člověk studující extrémisty z jejich vlastních webů, literatury, pouliční činnosti, soudních síní, prostě z terénu. Pokud se však člověk věnoval těmto jevům (byť při stejném zápalu morálním i etickém, při stejné osobní opravdovosti) obecněji, akademicky, teoreticky, náhled obou na tuto situaci je v tomto momentu velmi odlišný.

Tam, kde terénní pracovník byl svou činností připraven na leccos, pro akademika pohybujícího se v prostředí ušlechtilejším je konfrontace s povolební situací a Jochovým jmenováním, jednoduše řečeno, šok. Nikoli z hlediska odborného, ale z hlediska osobního kontaktu se zlem.

Výsledkem je pak i diametrální rozdíl v očekávání věcí budoucích. V našem případě, vymezení se proti Jochovi bude v optice tohoto šoku vítězstvím na celé čáře a vše se vyřeší, protože to je přece tak absurdní záležitost, pak „to přece bude každému jasné“. „A všichni a tady a teď! V jednom šiku!“ (Pro mne byl takovým momentem před více než rokem článek o Davidu Dukeovi, až později jsem si uvědomil, že to bude komplikovanější…) Nikomu, kdo má podobné pocity, se nedivím. Jsem v tom stejný.

Pro člověka s průpravou monitoringu, soudních řízení a jiné terénní práce „Aféra Joch“ není nic víc než Nečasův test, co si může dovolit veřejně a co ne. Ovšem každopádně něco, co přijít muselo. Ne jako problém sám, ale jeho projev problému. Projev, který se možná povede nějak vyřešit, možná ne, ale každopádně jeden z projevů na počátku dlouhé řady dalších a dalších projevů problému. Rozhodně ovšem ne středobod dění.

Nevím, jestli se dá zkušenost vysvětlit. Plnou měrou nejspíš ne. Proto, aby se oba dostali na podobný úhel pohledu na problém, je potřebná obdobná osobní zkušenost. Ne nutně na intelektuální rovině. Spíš na rovině expozice vůči tomu samému zlu. Alternativou může být jen respekt k prožitku zkušenosti, nikdy ale „názor“.

Někde tady cítím kořen konfliktu kolem Petice za odvolání Romana Jocha. Mně samému je velmi sympatická, podepsal jsem ji a snažil se ji i pokud možno rozšiřovat dál. Osobně ji vnímám jako signál pro premiéra, že „tudy cesta nevede“, signál pro Romana Jocha, že jeho mesiánství není tak vřele vítané, jak si možná myslí. Ještě důležitější je její význam pozitivní, jako vymezení se, jako pomoc pro zachování rovné páteře a vyjádření vůle pro bližního člověka (bez podmínek). Pomoc k vědomí, že „nedržím hubu“.

Ale historický zvrat od ní nečekejme. I když bude úspěšná, budeme pořád na počátku dlouhé cesty. Pořád na počátku těžkého problému, který se bude projevovat podobnými i zcela jinými způsoby pořád.

Nedivím se ani Věře Tydlitátové, že nepodepsala. Proč by zrovna ona „měla být povinna překusovat“, že by se stala spolusignatářkou s někým, kdo teroristům gratuluje k budoucímu zničení Izraele, země kterou má ráda, země svých přátel. Překusovat, „protože všichni a tady a teď“. Obzvlášť, když sama má za sebou léta práce tam, kde najednou v poslední době my ostatní „objevujeme Ameriku“ po předchozích „To přece není možné, nedívej se na to tak černě.“

Z tohoto „objevení Ameriky“ teď panikaříme a podle toho se k sobě chováme. Panicky. Všichni se ale budeme muset učit vnímat, reflektovat a pracovat v jiných, „nových“ podmínkách. Učit se uvědomování o co jde, nejen mezi pracovnou a fakultní knihovnou, ale i životě osobním, občanském, aktivistickém, pracovním.

Stejně tak se budeme muset učit odpovědět si na otázku, proč tu jsme a co chceme dosáhnout. Prosadit „Ten správný směr“? Patřit do „Toho správného tábora“? Mávat „Tou správnou fanglí“? „Kdo nejde s námi, jde proti nám?“ Nejsme tu spíš pro zastání se lidské důstojnosti? Pro ohrožené, pro slabé, pro šikanované, vláčené špínou?

Pokud ano, dokážeme pochopit, že něco či někdo pro někoho může být velký a principiální problém? Aniž by tím chtěl ostatní „odstřihnout“? Chceme být následovníky onoho archetypa z hospody, který se před námi potácí s panákem a památnou větou „Esli seš kamarád, vole, tak se teď se mnou napiješ!!“

Hledáme pravdu a pravdivost života ve stádu, proklamacích, nebo ve vztahu k bližnímu člověku?

Neumím radit, co teď. Čekání na opadnutí emocí je riskantní. Už proto, že fašisté, ultrapravice, (paleo)konzervativci, nechť si každý doplní termín, který mu tam sedí nejlépe, pracují kvantitativně. Než se tady jakž takž jeden problém probere, oni pošlou x dalších a nebudou se starat o jejich integritu. Nebude jim záležet na jejich dořešení, bude jim bohatě stačit, že zaměstnají opozici a uvolní si pole působnosti pro „praktické“ věci.

Jenže bez opadnutí vlny paniky to taky nepůjde.

Možná by do začátku stačilo uvědomit si, že prostě jsme paničtí, vyděšení a zkratkovití, že to není morální vada a není potřeba hrát si na „nadvěcné“ majstry. A že ta paničnost nás někudy pudí a až opadne, snad se nadechneme, rozhlédneme a najdeme cestu.