Je mnoho rádoby komediálních momentů, které už dávno nejsou vtipné, pokud vůbec kdy byly. Například pád obličejem do lejna. Nebo výstřik mateřského mléka do něčí tváře. Nebo opakované šlápnutí na čísi poraněnou nohu. Nemluvě o trefě kamenem komusi do rozkroku při házení žabky. Komedie Machři jsou na tyto situace zvláště bohatým snímkem, a tak by formou humoru obstál snad leda v letním kině v kempu na Lipně, kam se dovolenkující obecenstvo vydá po sedmi pivech a vyčerpávajícím slunění se.

Machři jsou vtipní buď trapně, anebo vůbec. U celovečerní komedie, která má pravděpodobně ještě ke všemu být komedií romantickou, mohou však nastat i horší věci. To zejména tehdy, kdy dílo nemá zápletku, tudíž nemá drama, a proto nemá žádný vývoj. Pakliže si divák v průběhu filmu odskočí pro další kelímek s pivem, nepřijde o žádný podstatný moment. Žádný se zde nevyskytuje a je jedno, jak film skončí. On stejně neskončí nijak.

Ve směsi laciných fórů a rádobyvtipných konverzací se těžko posuzuje, o čem film vlastně je. Po třiceti letech se sjede parta bývalých školních basketbalistů na pohřeb svého někdejšího trenéra a po něm spolu stráví pár dní na pronajaté chatě u vody. To je vlastně vše. Ve vzájemném popichování se postupně ukazuje, že jeden z nich má přítelkyni asi o čtyřicet let starší, žena dalšího kojí dítě ještě ve čtyřech letech, další předstírá, že jejich čínská chůva je studentka, která v jeho domácnosti bydlí, aby před ostatními nevypadal jako zbohatlík.

Jedna ze situací, která byla pravděpodobně zamýšlená jako konfliktní, je, že hlavní postava (je-li zde něco takového) má ihned po pohřbu trenéra letět se svou ženou návrhářkou do Milána na její módní přehlídku. To se mu moc nechce, jsou kolem toho trochu trable, a nakonec na chatě oba zůstanou. Jejich potomci jsou totiž poněkud jiní, než by si hlavně táta představoval — hrají jen Playstation, oblékají se v souladu s poslední módou dospělých a opovrhují vším, co není in. A táta by chtěl, aby byli chlapáci, jako je on sám. I máma to nakonec uzří.

Zrovna to by mohl být vcelku silný moment, jenže v ději-neději Machrů poněkud zaniká. Stejně jako všechny ostatní, které by nějaké drama mohly přece jen přinést — například přílišná a patologická citová vazba oné kojící matky nebo životní začarovaný kruh muže, který svou new age pózu využívá jako únik před sebou samým. Všechna načrtnutá potenciální dramata ale zůstávají jen pouhými záminkami pro opakované konverzační fóry pronášené ostatními postavami.

Ze všeho nejvíce Machři připomínají homevidea, které pubescentní kamarádi natáčejí na svých alkoholických dýcháncích a poté je zavěšují na YouTube, protože si myslí, že to někoho může zajímat. Ano, každá parta má interní humor, kterým se baví — a protože je jen její, nemůže tím příliš bavit kohokoli z vnějšku. Oproti pětiminutovým sekvencím z mobilu je dlouhometrážní forma téhož jednoduše nesnesitelná. Banální plynutí několika dní party na chatě u vody, kdy se všichni snaží být vtipní, bez toho, aby plynutí mělo vývoj a pointu, nakonec působí, jakoby scénář filmu vznikl podle videí z YouTube.

Je v důsledku jedno, že se Machři netočili mobilem či digitálním fotoaparátem s mizerným zvukem. Kamera je unylá, bez jakýchkoli vizuálních nápadů a formou připomíná ze všeho nejvíc televizní inscenaci. Využití jízd či pohybu kamerovým jeřábem působí náhodně — jak si zrovna kameraman zamanul a režisérovi to zrovna nevadilo. Podobně to s náhodností dopadlo ve střižně, kdy se v některých momentech využívá zpomalování. Vizuální stránka filmu je ve výsledku laciná a nepřesvědčivá. Nejsmutnější na celém filmu pak je, že asi minutu v něm vystupuje jinak vynikající herec a režisér Steve Buscemi. Proč na svou účast přistoupil, je záhadou.

Machři. Režie Dennis Dugan. USA, 2010. 102 minut