Příběh o kamenné sekeře patří k základním antropologickým příkladům vnějškově vynucené transformace určitého společenství. Byl jeden kmen, který odvozoval dospělost svých mužů od schopnosti zhotovit kamennou sekeru. Když nadešel čas, každý mladík začal se svými pokusy, dokud nebyl hotov. Jednoho dne přijeli bílí a přivezli s sebou železné sekery. Postupně také naučili domorodce, jak se dělají. Od té chvíle se začal celý kmen hroutit a trvalo několik generací, než se s touto situací vyrovnal — dnes bychom řekli: přišla na něj velká krize. Viděno z vnějšku — a v tomto kontextu je tato situace často interpretována — se zde zrcadlí konsekvence „primitivních" společností tváří v tvář těm civilizačně „vyspělejším". Nejde o žádnou magii, primitivnější společnost prostě měla smůlu v tom, že zdrojem posvátné nedotknutelnosti byl artefakt, který se pouze zdánlivě jevil být nedosažitelný jiným než dosavadním způsobem.

Pohled zevnitř ale musel vypadat úplně jinak. Domorodcům nejprve vůbec nedocházelo, oč se jedná. Železná sekera byla ve své praktické funkci lepší, bylo ji možné od bílých nejprve koupit, resp. získat směnou za něco jiného a v tomto směru jistě nenastával žádný problém se s její existencí smířit, ba naopak. Ten nastával až skrze její symbolickou funkci, ve které figurovala jako materiální „nosič" jednoho z klíčových ukazatelů identity i integrity na hranici mezi individuální a společenskou existencí v daném společenství. Celý tento mechanismus se najednou začal vyprazdňovat, začal drhnout, mladí muži stále zhotovovali své kamenné sekery, ale všichni současně vnímali, že celý akt ztrácí svoji váhu a stává se jen jakýmsi představením. Zevnitř přitom sotva bylo vidět tak jako zvenku, že je to přece přirozený proces a že tito lidé prostě jen svůj tradiční mechanismus vtělování určitých principů do své komunity svázali s příliš málo komplexním „nosičem", který ztratil svoji posvátnost tím, že se ukázalo, že je možné jej snadno nahradit účinnějším konkurentem a ten lze navíc i koupit.