Při reformování českého vysokého školství se na humanitní vědy hledí jen málo. Přitom právě humanitní obory systémovou reformu školství potřebují jako sůl. Co je tedy jejich současným problémem?

Nadstav pracovišť

V České republice je celkem 28 humanitně orientovaných fakult (nepočítaje přitom fakulty právnického a ekonomického zaměření). Celkový počet studentů humanitních oborů se počítá v desetitisících, počet pedagogů pak v tisících. Proč jsou tato čísla tak vysoká?

Odpověď lze hledat v obecné koncepci vysokoškolského studia v České republice. Je to dáno v prvé řadě ustavičným tlakem na veřejnost, že člověk bez vysokoškolského titulu je nikdo. Alespoň bakalářský titul je dnes vyžadován u profesí, kde — snad trochu nadneseně — stačí umět číst, psát a zvedat telefony. Vysokoškolské vzdělání chce mít kdekdo, o studium je velký zájem. Tudíž vznikají stále nové a nové školy a školičky, které tuto poptávku uspokojují. A právě humanitní obory se zdají poskytovat jednu z nejjednodušších možných cest k titulu.

Zadruhé je to dáno způsobem financování škol, které získávají peníze především „za studenta“, a mají proto tendenci nabírat jich co nejvíce. To má za následek dvě věci: a) významně narůstá počet studentů na jednoho učitele, b) vyučuje se primárně přednáškově, seminářová výuka (tedy intenzivní, spíše diskusní výuka v užších kroužcích) není možná v takovém rozsahu jako dřív. Ve výsledku to pak znamená, že učitel nemůže věnovat pozornost jednotlivcům, ale musí pracovat s obtížně rozlišitelnou masou. Jeho přínos studentům je tak mnohem nižší, studenti se rozvíjejí pomaleji, než by tomu bylo, kdyby jich bylo méně.