O čem by měla média psát v době okurkové sezóny? To je mi otázka. Přece o okurkách.

Okurky patří k zanedbávaným tématům a přitom se o nich dá říci tolik! Možná až příliš. Představte si pěkný investigativní článek mapující cestu okurky ze Španělska, kde je za finanční podpory jednotné zemědělské politiky EU utržena rukou nelegálního přistěhovalce, zabalena do igelitu, naložena do kamiónu, převezena do velkoskladu nadnárodního obchodního řetězce, odkud již putuje na regál hypermarketu a z něj na tvůj stůl, milý čtenáři. Jaký pokrok oproti primitivní domácí okurce z vlastního skleníku na zahradě!

To je okurka, řekněme, ekonomicko-politická. Neméně poutavý je i pohled chemika, který stručně pojedná o pesticidech a poté střízlivě porovná umělá hnojiva s chlévskou mrvou a nezapomene na úlohu kalifornských dešťovek při jejím zušlechťování. Víte, že zažívací trakt těchto (ne zrovna levných) tvorečků převede hnojivo obyčejné do kvality bio? Což má zásadní význam, protože pak lze bio visačkou opatřit i výsledný produkt, například tu okurku, a prodat ji přiměřeně dráž.

Okurka je bezesporu též kulturní fenomén. Zvažme třeba problematiku nakládaček. Jsou na světě země, údajně civilizované — pchá! — kde kyselou okurku jednoduše nedostanete koupit. Čím tam, táži se, zakusují vodku? A nezakusují-li, jak se mohou dobrat žádoucího nadhledu nad životem a náležité filozofické hloubky? Dostupnost nakládaček je jedním ze schodů do kulturní propasti oddělující Starý a Nový svět. A jednotlivé příchuti, třeba jen samotný dubový list a jeho nuance... nu, nechme toho.

A což třeba genově upravená okurka — větší, chutnější, lépe odolávající škůdcům, jako je tomu dnes běžně u rajčat, kukuřice a sóji? Patří na váš stůl? Patří do české půdy? A ať jste pro nebo proti, víte vůbec, proč ten názor zastáváte? Nemáte z takové okurky jen iracionální strach?

Když jsme u genů — okurka je produktem evoluce stejně jako člověk. Z toho plyne, že kdysi žil poslední společný předek člověka a okurky, než se naše cesty oddělily, aby se posléze jeden z nás stal zeleninou a druhý jejím pěstitelem. Jestli vás tohle nepřinutí k zamyšlení, pak jste sami zelenina.

Právě takovou problematiku bych v médiích rád nalézal. Po celý rok, nejen v okurkové sezóně. Jenže to se mi nesplní, protože všichni zas budou psát o stejných hloupostech a krátkodechých senzacích jako vždy a na okurky opět nezbude místo.