Horká témata v horkém létě

Eva Kantůrková

Letošní léto nám nedovoluje prožít a vychutnat skutečnou okurkovou sezónu. Povolební události a vznik nové vlády na jedné straně a dění ve světě na straně druhé zavdávají řadu námětů k přemýšlení.

Podle kalendáře je nepochybně okurková sezóna a o jejích tématech by se slušelo psát vtipně, kousavě, nezávazně. Kdysi dávno se jako vděčné téma letního tisku proslavila česká industriální učitelka sežraná v Chorvatsku žralokem, novináři si ale nemusejí vždycky vymýšlet. I letos jsou některé zprávy, komentáře a příběhy tak ujeté, že dokonale zapadají do stylu horkých dnů; avšak až se léto sejde s podzimem, zjistíme, že si je novináři nevycucali z prstu. Důvod je mimořádný, okurková sezóna se prolíná se sezónou povolební; a brání se být popsána rozmarně i ze souběhu jiných okolností a horkých dramat.

První se týká díry do Země v Mexickém zálivu. Voda hoří, mokřady hynou, hledá se viník a nafta tryská a tryská. Striktní ekolog vyloží nekontrolovaný výtrysk nafty jako trest přírody způsobu naší civilizace, jako varování střetem života a smrti: za živoucí energii platí smrtí celé jedno pobřeží. Katastrofa má ale víc souvislostí. Doposud zastíraly zápasy o přístup k naftovým pramenům místní války, ve kterých se ten silný a nafty potřebný zájem kryl péčí o místní svobodu a demokracii. Bylo dokonce trochu neslušné, salónu nehodné tak nepokrytě to říci. Nedbale otevřené naftové zřídlo teď ale dostalo možnost projevit se přímo, důvod těžby není zastírán žádným mesianistickým posláním, důvodem, kromě zájmu ekonomického, je nafta sama. Důvodem vraždícím a nebezpečným.

Nějak mi nestačí psát pouze o zničených plážích, vodě nasáklé smrtícím olejem, o rybářích nemajících co lovit, čím se živit a co prodat. Neštěstí v Mexickém zálivu pootevírá i pohled na člověka uvízlého v globální síti a v krizovém systému jeho civilizace. Krize, řekla bych, nespočívá jen v humpoláckém spotřebitelství jako hnací společenské a hospodářské síle, v pragmatickém odsouvání jiných než věcných hodnot a úplně aktuálně ve zlodějství úvěrových bublin neodpovědných bank. Dívám se na snímky ubohých pelikánů, znehybnělých naftovým krunýřem, a vedle viny neodpovědné těžařské společnosti mě napadá i vina subtilnější, rozprostraněnější: vina nezřízeného, nezvládnutého individualismu.

Ale teď pozor!, nezpochybňuji individualismus jako civilizační kulturní hodnotu, píši o jeho zprimitivnění. Každý hejhula, sotva dosedne za volant, se cítí být pánem světa a na rozdíl od skutečného světového panstva, které ležérně považuje automobil (nebo letadlo nebo loď) jen za dopravní prostředek, pro vrstvy nižších stupňů může být důkazem jejich společenského statusu. A pyšné vlastníky plechového důkazu potkáváme denně ráno v ulicích zacpaných stylem co auto, to jeden člověk.

Je to jejich věc a věc magistrátu, že se auta tísní v ulicích projektovaných pro kočáry; v dobách totality dokonce jeden můj dobrý známý tvrdil, že automobil je poslední místo pro uplatnění individuální svobody. Chci jen říct, že neposlušný pramen narazili v hloubi moře i v zájmu této miniaturní osobní svobody. A přála bych si upřímně a naivně, kdyby tak nějaký světový parlament, korigující tuposti našeho věku, vydal příkaz vyvěsit na každou benzinovou pumpu snímek pelikána ochrnutého naftou. Praktický význam by to nemělo pražádný, bylo by to varování podobné tomu na krabičkách cigaret, ale kdo by chtěl, ten by si ze snímku přečetl vzkaz: člověče, tento ubohý pták byl zahuben i kvůli tobě.

Druhé horké drama je čistě osobní: potýkám se s knihou. Nebo jinak: sleduji, jak se jedna kniha pře s neodvratitelnostmi světa.

Je to ten druh knihy, která má správně vyjít v době meditací, v adventu nebo před Velikonocemi, a ne v povolebním parnu. Protože ona jednak nemilosrdně potvrzuje vše, co veřejně i skrytě chystají nově zvolené vládnoucí elity, a jednak rozebírá až do nechutných detailů, jak obtížné je ubránit se vlastní záhubě. Je to sociologický spis, jmenuje se Tři sociální světy a napsal jej Jan Keller. Pominu úderný tón spisu, který připomíná některá velká díla dávno minulá, pominu šíři záběru, obdivuhodnou sečtělost a způsob sociologického dokazování, protože toto není recenze. Je to popis mého vnitřního zápasu, knihou vyvolaného, a není zdaleka tak nevinný, jako byl ten Kafkův. Spor obkružuje celou početnou střední vrstvu postindustriální společnosti.

Kafkovské mystérium sporu spočívá ve dvojím pohledu. Z jedné strany sleduji, rozebírám si, hodnotím, registruji, co s námi zamýšlí vláda, která se právě utváří. A zjišťuji, že mezi tím, co vláda formuluje do svého programu, a tím, čím Jan Keller charakterizuje novou pravici, není rozdíl. Skoro jako by jeden od druhého opisoval, s tím rozdílem, že Keller vychází z bohaté světové literatury a vlastních bádání, kdežto vláda nové pravice se opírá o vlastní elitní postavení a svou povinnost k elitám, které hájí.

Průlomová je Kellerova kniha ale něčím jiným. Popisuje postindustriální společnost, jejíž globální systém vystupňoval sociální nerovnost předchozí epochy k dnešní nesouměřitelnosti, líčí důvody těchto proměn a změny ve společenské sociální skladbě. Náš kapitalismus existuje teprve dvacet let a ještě zčásti ve své předhistorické podobě, a už tu můžeme podle jmen rozpoznat všechny vrstvy líčené Kellerem: početně teninkou a majetkově nejmocnější diskrétní elitu, o něco málo početnější a ne zcela stabilní elitu pomocnou, sílící vrstvu lidí deklasovaných, o nichž sociologie dost tvrdě praví, že kapitálu už ani nestojí za vykořisťování, ztracenou třídu dělníků a roztříštěnou a sociologickým tříděním jen těžko uchopitelnou vrstvu střední.

Keller zkoumá a popisuje rozpor této nejpočetnější vrstvy, proměnlivé mezi horním pólem vzestupu a dolním pólem sociálního propadu: je to z jedné strany individualistické zahledění se do sebe a snaha polepšit si na úkor konkurence a z druhé strany díky témuž vyhrocenému individualismu nedosažitelná nutnost bránit své postavení proti praktikám elit společným postupem a vlažnost při ochraně sociálního státu. A při čtení těchto pasáží knihy se má úvaha stala horkou, protože se do ní mísily souběžně prožívané volební a povolební události.

Člověka středu, odvislého od vlastní práce a podnikání, individualismus podněcuje drát se výš; současně se ale díky němu člověk středu vidí falešně, iluzívně, ctižádost ho nutí přimykat se tam a k těm, kde a kým by chtěl být, a kým není. Iluzívnost je odvrácená strana podnikatelského individualismu. V literatuře, v médiích, ale taky ve volbách je na tomto sklonu založeno široké a účinné působení kýče. Vybavila jsem si jedno veřejné čtení, bylo to v Lipsku na veletrhu, četli jsme mladým lidem. Překladatelka vybrala podle ní zajímavou postavu, já text přečetla a oslovila mě rozhořčená dívka: a s touto figurou se mám ztotožnit? Překladatelka vybrala Cikánku, protože se domnívala, že postava obsahuje cosi nečekaného, objevného a taky se s překladem cigánštiny nejvíc nadřela.

Touha se ztotožnit! S kýmsi stojícím výš, než stojím sám, s někým krásným, šťastným, taky bohatým, ať popisovaným v knize, zobrazeným v seriálu nebo na předvolebním plakátu. Ztotožněním se povznést, něco spoluprožít. Mediálním přispěním se volby staly přímo orgiemi kýče. Dosud projíždíme kolem obrovitých poutačů s dvojportrétem, vlevo usměvavý Nečas, vpravo zamračený Paroubek. Je to laciné, ale funguje to. Tak jako přesně mířila do podvědomí fotografie štíhlého knížete s motýlkem v novinových reklamách. Kníže jako směs úsměvné lidovosti a rodové vznešenosti. Pan Schwarzenberg za to nemůže a ani ho nechci snižovat, já ho poznala jako ochránce literatury a laskavého domácího Prečanových sbírek českého samizdatu; ale tak prostě funguje mediální systém voleb. Volíme toho, kým nejsme. A ke komu se volbou připodobňujeme. Moje kadeřnice k pánovi na Orlíku. Odvážná individualistka, která ale v poslední době naříká, že jestli ještě zvednou činže a zdraží vodu a elektřinu, ona zavře krám.

Čtu Kellerovu knihu, je přesná, je návodná, a přece jako by se ocitala sama proti všem, proti mocenským manipulacím elit, jak to přísluší autorovu postavení, ale taky proti většině obyvatel, jejichž nejistoty dobře rozpoznává, ale kteří se v jeho obrazu nenalézají. Kniha působí jako marná výzva, jestliže se nenajde osoba nebo skupina nebo organizace nebo strana, která sepíše... co vlastně? Volební program? Nový manifest. Ve kterém by se onen nevypočitatelný konglomerát zájmů a iluzí poznal?

    advertisment
    Diskuse
    July 29, 2010 v 18.49
    Nezoufejme, třeba se najde ...
    MM
    July 30, 2010 v 6.10
    Ďábel automobil
    Děkuji autorce, že jako jedna z prvních na DR se otřela o hlavní ekologickou zhoubu dneška. Automobilový průmysl, v podstatě novodobé náboženství, představuje úhlavního nepřítele každého ekologicky smýšlejícího člověka a dost se divím, že toto téma není nikde diskutováno s potřebnou vážností. Zatímco panové Beránek s Patočkou klejí na téma Temelín a atomovou energii, obout se do automobilového pandemonia se nejspíš bojí. Přitom závisláctví na auto-mobilní realitě představuje jeden z nejvýznamnějších energetický toků dnešní civilizace, který navíc popírá veškerou snahu o úspornost či udržitelnost (viz SUV a terénní vozy všude kam se podíváš).
    Chcete bojovat proti jádru? V tom případě začněte u aut!
    Chcete zkulturnit města? Tak z nich vyžeňte auta a budujte řádnou MHD a stezky pro kola!
    Chcete narovnat vztahy mezi lidmi? Tak je vyžeňte zpoza volantu!
    July 30, 2010 v 7.13
    pane Mistríku
    vřele s Vámi souhlasím.
    Takže teď už jen od slov k činům.