Když jsme na konci šedesátých let s přáteli snili o sjednocení Evropy, viděli jsme jedinou možnost. Napřed rozčlenění novodobých a fakticky historicky mladých národních států, na své tradiční prvky, spolkové země, knížectví a jiné formy středověkých samostatných území. A teprve následné sjednocování. Nesjednocovala by se tak Francie a Německo s Lucenburskem, ale Burgundsko a další se Saskem a dalšími. Viděli jsme toto rozčlenění na alespoň trochu srovnatelné celky, jako jedinou šanci možného sjednocení. Názor to byl v situaci všeobecného ohrožení naivní a sociálně inženýrský.
Evropská unie měla v mých očích jakýs takýs logický vývoj až do poslední dekády minulého století. Tehdy se ale „staré“ členské země dopustily zásadní chyby. Měly, při zmizení ohrožení ze strany SSSR, vytvořit v prvé řadě alespoň jednotné instituce zahraniční politiky a obrany, ne-li dokonce i sociální politiky a spravedlnosti. Měly ale především vypracovat ústavu, pokud možno ve formě především politické deklarace a základních principů tvorby společných institucí. A teprve potom měly přivolit k rozšiřování. Jestliže ale překotně začaly rozšiřovat EU o nové členy a teprve když jich bylo víc jak dvě desítky, začaly vytvářet svůj základní zákon, tak vlastně stavěly budovu od střechy. Což je při využití moderních technologií sice také možné, ale nepoměrně nákladnější. A ještě nezaručuje výsledek.
Osobně jsem nikdy nepovažoval za upřímné ty vlády, které po vstupu do EU si i nadále vydržovaly obrovské úřady pro vnější věci, tedy především ministerstva zahraničí s ambasádami a ministerstvo válčení.