Bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors kdysi v interview pro francouzský deník Le Monde řekl, že jedinou skutečnou otázkou evropské integrace je, jestli Evropané chtějí, nebo nechtějí hrát svou vlastní roli v historii. Od konce druhé světové války byla odpověď Evropanů zřejmá: odmítali politickou Evropu a přijali strategickou závislost na dvou cizích velmocech. Ačkoliv někteří s koncem studené války a s přijetím Maastrichtské smlouvy doufali ve změnu politického kurzu, ta nikdy nepřišla.

Evropská unie si za svůj vybrala koncept ekonomické Evropy a politickou Evropu, která se úzce pojí se společnou zahraniční a obrannou politikou i společnou ekonomickou a sociální politikou, odmítla. Namísto rozhodování o důležitých politických otázkách, které se týkají budoucnosti Evropy v měnícím se světě 21. století, se pracovalo jen na neustálém zdokonalování společného trhu, o jehož podobě neměli koneckonců evropští občané nikdy možnost politické volby. Co více, evropské státy se vzdaly své svrchovanosti nejen ve prospěch globalizovaného trhu a strategických zájmů Spojených států, ale i ve prospěch EU jakožto politického uskupení, o jehož konečné podobě a konečných hranicích čelní politici nikdy vážně neuvažovali. Politická moc a svrchovanost jsou přitom úzce propojeny.

Jak tedy uniknout současnému politickému impassé, kdy je rozhodování v EU blokováno neflexibilním a přebyrokratizovaným politickým aparátem tak nevhodným pro politické uskupení, které má 27 členských zemí? Jak se shoduje mnoho eurofederalistů, jak autorů, tak politiků, jediným možným krokem vpřed je vytvoření avantgardy, tedy politického předvoje, který by byl vytvořen z tandemu Francie a Německa a všech dalších evropských států, které by chtěly pokračovat v hlubší evropské integraci. Klíčovou vizí této avantgardy by bylo evropské federativní uskupení, ve kterém by členské státy svou svrchovanost sdílely a navenek byly jejími držiteli jako jednotný celek. V Schengenské smlouvě nebo v eurozóně nalezneme již úspěšné příklady evropské avantgardy. Projekt politické Evropy však bude pochopitelně mnohem ambicióznější.

Je tedy dnes projekt evropské avantgardy nadále možný? Klíčovým prvkem pro budoucnost je zodpovězení „německé otázky“: získá v německých politických kruzích převahu skupina tzv. „suverenistů“, kteří za vlády Angely Merkelové svůj vliv značně posílili a kteří politickou moc na evropskou úroveň delegovat nechtějí?

Budoucnost je v tomto směru otevřená, ale je potřeba poznamenat, že obrat k národnímu suverenismu by byl pro Německo chybou hned ze dvou důvodů. Prvně je národní suverenismus cizí německé dějinné identitě, jelikož, jak dosvědčuje tisíciletá existence Svaté říše římské i celá řada německy hovořících myslitelů, kteří položili základy evropskému federalismu, byly německé země vždy, na rozdíl od zemí francouzských, zastánci politického uspořádání, které nebylo založeno na národní příslušnosti, ale na jednotící politické myšlence, která „pokrevní“ vazby přesahovala.

Německá Třetí „říše“ byla z tohoto pohledu tragickým odklonem od tradičního německého federativního myšlení, zosobněného v postavě raně moderního myslitele Johannese Althusia. Předně je ale národní suverenismus politickou iluzí: ani Německo dnes nemůže předstírat, že je dostatečně silné na to, aby bylo suverénním státem tváří tvář k politickým hráčům, kteří disponují obrovským ekonomickým, vojenským, surovinovým i vědeckým potenciálem — tedy Spojeným státům a Číně, ale i Brazílii, Indii a Rusku. V dobách současných geopolitických výzev je česká obrana obranou evropskou (a nikoliv součástí obrany severoamerického kontinentu, jak si myslí transatlantisté), stejně jako je česká ekonomika závislá na vývoji ekonomiky evropské.

Pro Českou republiku by v tomto ohledu mohla být příkladem nadnárodní politika Lucemburků a její prosazování kvalit zemí Koruny české v rámci rozkvětu Svaté říše římské jako celku. Tato část naší historie může být symbolicky uchopena při budování současné zahraniční politiky ve vztahu k EU, která by historicky stavěla na Karlu IV. a Františku Palackém, a nikoliv na Tomáši Garriguovi Masarykovi a Václavu Klausovi. Je nicméně jisté, že avantgarda na odklon České republiky od transatlantického kurzu čekat nemůže. Německo a Francie se musí rozhodnout ihned a naskýtá se i možnost, že by se k nim připojil i třetí partner výmarské trojky — čím dál více Evropě nakloněné Polsko. Nastal čas pro jasnou vizi, politickou rozhodnost a vůli spolupracovat nad skutečně důležitými otázkami naší doby — nastal čas pro evropskou avantgardu.