Slepá ulice je velmi příhodná metafora, chceme-li charakterizovat současný směr civilizačního vývoje. Limity, na které narážíme, se týkají zdrojů, obyvatelnosti planety i sociální soudržnosti. O krizi západní civilizace se mluví už nejméně sto let a dvacáté století přineslo tolik lidmi způsobených katastrof jako žádné jiné období v dějinách. Zároveň bylo v řadě oblastí a v mnoha regionech dosaženo nesporných úspěchů při zabezpečování zdrojů pro život v dostatku, v lidském poznání i v pokroku svobody a lidského rozvoje.

Rozpory mezi možnostmi, kterých lidstvo dosáhlo, a rozumnými způsoby jejich využití se přitom, jak se zdá, nezmenšují, ale rostou. Na všech stranách dochází k absurdnímu plýtvání a iracionálnímu ničení hodnot materiálních i duchovních. Hnací silou toho všeho je představa nezbytného a blahodárného růstu spotřeby a výroby, ačkoli je zřejmé, že od hranice dostatku už růst nepřináší další zvýšení kvality života, ale jenom víc problémů.

O mezích růstu se už také mluví dlouho a téma se dostává z alternativních a odborných diskusí i do vysoké politiky, jak nedávno upozornil například Jindřich Kalous v Britských listech. Vedou se i diskuse o udržitelném umenšování. Změna směru budoucího vývoje vyžaduje mnoho změn v organizaci společnosti a ekonomiky a také velký převrat v myšlení.