V roce 1991 vedli jsme v Literárních novinách debatu o tom, zda stát má mít nějakou kulturní politiku. Debaty se účastnil také ministr financí České republiky Karel Špaček. (Klaus byl ministrem federálním.) Bavili jsme se o financování galerií, muzeí, divadel, o grantových komisích a o závislosti kultury na státu. Ministr Špaček pak řekl: „Pánové (ano, byli jsme tam samí páni), já se domnívám, že kultura nejsou jenom divadla a tak dále, ale že kulturu představuje třeba stav veřejných záchodů, způsob stolování, jednání prodavačů v obchodech a vůbec kvalita veřejného prostoru. To všechno svědčí o zjevné kulturní úrovni, takže o tuto kulturu nám musí jít zejména. Jen porovnejte čistotu nádražních záchodů třeba v Plzni a v Řeznu.“

Na ministra Špačka si vzpomínám často. Na konci minulého tisíciletí České dráhy záchody na hlavním plzeňském nádraží zrekonstruovaly. Elegantní obkladačky až po strop, u kabin dokonce osadily dveře systému Sapeli, jaké si dávají boháči do luxusních vil. Rád jsem tam chodíval; a vzpomínal. Na vojně jsme totiž měli záchody tak zvané turecké a plechové dveře do kabiny se nedaly zevnitř zajistit. Po budíčku klusaly k nim dvě roty a pořád vám někdo třískal dveřmi a díval se na vás. Až mazáky napadlo dveře vysadit, aby to konání bylo aspoň bez třískání. Na plzeňských záchodech jsem také promýšlel své vymezení pojmu kultura: Na rozdíl od zábavy kultura musí vytvářet inspirační prostředí pro alespoň v duchu tvořivé lidi. Zábava je pak jakási konečná kultury, jíž se producenti brání možnosti vzniku skutečně tvořivějších umělců, a zároveň tak chrání nedělitelnost svých příjmů. — Vím, definice je nedokonalá, budu ji ještě pilovat.

V posledních několika letech se záchody hlavního plzeňského nádraží dosti proměnily. Protože za luxusními dveřmi systému Sapeli se začali skrývat hledaní zločinci, nechal provozovatel záchodů dveře u kabin dole uřezat, aby zvenku byly v kabině vidět aspoň nohy. Svislé parádní profily výplně dveří končí roztřepenou ostrou hranou od motorové pily. Dívám se na to — s nohama vyzdviženýma k bradě — a namáhavě se snažím dopilovat definici kultury, aby nebyla tak ostře elitářská. Napadá mě, že kultura musí podněcovat fantazii.

Od té doby neuplynul ani rok a záchody na hlavním plzeňském nádraží se opět proměnily: Dveře u kabin mají uřezánu i horní část, takže ostrou hranou s třískami od motorovky končí parádní profil i nahoře. Každý už může vidět nejen nohy, ale také vaši hlavu. S nohama pozdviženýma k bradě a hlavou schýlenou ke kolenům chci dopilovat definici. Ale jako skrčenec nic nevymyslím. O čem to svědčí? — Podle bývalého ministra Špačka o stavu naší kultury.

Máme nového ministra kultury. Myslím, že pro úlohu vládních škrtů ve státním rozpočtu se velice dobře hodí. Jak ho tady na Berounsku i Hořovicku známe, s úsporami v kultuře nebude mít žádný problém. Je to sportovec (proč ne), vítězství umí ocenit, poražené ctít, ale pokud jde o jeho kulturní zájmy, těmi vždycky býval hlavně hokej. Proto ve složení nové vlády, jejímž budovatelským cílem jsou zejména úspory, rozpočtová omezení, šetření a škrty, bude vskutku platným a výkonným členem.

Zatímco Miroslav Kalousek koncipuje státní rozpočet na příští rok s jakýmsi zlomyslným, možná jenom šibalským blýskáním v oku, a už celkem ví, komu, kde a jak se nekompromisními škrty zároveň účinně pomstí za skutečná i pomyslná příkoří, nový ministr kultury může rozpočtová omezení v kultuře učinit zcela bezelstně, a to v jakémkoliv rozsahu. Ledaže by narazil na položku „hokej“, ale tu ve svém rozpočtu bude marně hledat, ledaže by ji tam sám dokázal nějakým fíglem zabudovat.

Kalouskova ekonomická léčebná procedura, odtučňovací kúra totiž trošku připomíná Vlastu Buriana, tuším ve filmu „U pokladny stál“. Myslím tam je ta scéna, kdy se k Burianovi coby budoucímu lékaři (studujícímu po večerech) dostaví pacient, shodou okolností jeho někdejší šéf (a trýznitel), k lehkému chirurgickému zákroku. A Burian začne brousit pilu na amputaci končetiny, připravuje dláta na sekání kostí, natahuje nějaké jedy do veliké stříkačky, již pak zabodne svému pacientovi do ruky a začne jí nikoliv bezbolestně v ráně vrtět jako kolovrátkem.

Mně tahle směšná scéna symbolizuje vážnost situace, v níž jsme se vzhledem k výši státního dluhu povětšině nezaslouženě ocitli. Ačkoliv drtivá většina z nás by do Kalouskovy ordinace nikdy nevkročila, přesto jako bychom už viděli ty nože, ostření dlát a skalpelů a už cítili pach jodu a bolest ze zákeřného koňského vpichu. Zdá se mi, že naši představitelé nejen nás, kteří jsme je nevolili, ale i své voliče stejně nemají rádi. Dobře vědí, že naše naděje nemohou zklamat, protože si rovnou žádné neděláme. Nemají-li se nám čím zavděčit, budou se za neradostné důsledky svých tak užitečných škrtů alespoň mstít: Svou funkci si musí užít, svou moc nad námi náležitě prokázat. V každé ráně budou strašně kvedlat a různě nám spílat, že se to nehojí.

Pouze ministr kultury nám bude čestně a spravedlivě pískat stálé postavení mimo hru, a to tak dlouho, dokud sami nezahodíme hokejky.