V roce 1991 vedli jsme v Literárních novinách debatu o tom, zda stát má mít nějakou kulturní politiku. Debaty se účastnil také ministr financí České republiky Karel Špaček. (Klaus byl ministrem federálním.) Bavili jsme se o financování galerií, muzeí, divadel, o grantových komisích a o závislosti kultury na státu. Ministr Špaček pak řekl: „Pánové (ano, byli jsme tam samí páni), já se domnívám, že kultura nejsou jenom divadla a tak dále, ale že kulturu představuje třeba stav veřejných záchodů, způsob stolování, jednání prodavačů v obchodech a vůbec kvalita veřejného prostoru. To všechno svědčí o zjevné kulturní úrovni, takže o tuto kulturu nám musí jít zejména. Jen porovnejte čistotu nádražních záchodů třeba v Plzni a v Řeznu.“

Na ministra Špačka si vzpomínám často. Na konci minulého tisíciletí České dráhy záchody na hlavním plzeňském nádraží zrekonstruovaly. Elegantní obkladačky až po strop, u kabin dokonce osadily dveře systému Sapeli, jaké si dávají boháči do luxusních vil. Rád jsem tam chodíval; a vzpomínal. Na vojně jsme totiž měli záchody tak zvané turecké a plechové dveře do kabiny se nedaly zevnitř zajistit. Po budíčku klusaly k nim dvě roty a pořád vám někdo třískal dveřmi a díval se na vás. Až mazáky napadlo dveře vysadit, aby to konání bylo aspoň bez třískání. Na plzeňských záchodech jsem také promýšlel své vymezení pojmu kultura: Na rozdíl od zábavy kultura musí vytvářet inspirační prostředí pro alespoň v duchu tvořivé lidi. Zábava je pak jakási konečná kultury, jíž se producenti brání možnosti vzniku skutečně tvořivějších umělců, a zároveň tak chrání nedělitelnost svých příjmů. — Vím, definice je nedokonalá, budu ji ještě pilovat.