Po roce 1990 jsme se v chebském divadle potýkali s takovým množstvím problémů, o jakých se nám v radostných létech osmdesátých ani nezdálo. Lidi přestali do divadla chodit. Zdůvodňovalo se to tak, že politické a veřejné události jsou dramatičtější než nejlepší drama, ale tak to nebylo, jak to už jednou konstatoval Milan Uhde. To, co se dělo ve veřejné sféře, nebylo drama, ale show, a většina lidí, včetně nás, uměleckých profesionálů, tomu podlehla.

Lidi začalo bavit mít právo na to nejlepší dle vlastního výběru, přestali ovšem vědět, co vlastně považují za nejlepší. Nutno říci, že mnozí přestali mít čas. V divadle se už tehdy, jako ostatně vždycky, projevilo v malém to, co ve velkém v celé společnosti. Nastala doba individualismu a klientství, končila doba vzájemné solidarity. Stejní kulturní náboráři, kteří do listopadu 1989 ochotně propagovali v západočeských lázních inscenace chebského divadla a prodávali na ně lístky, začali — ve jménu práva na svobodný výběr toho nejlepšího — stejně horlivě propagovat a prodávat mnohem dražší lístky na první muzikály a hudebně rozhašenou, ale pohádkově apartní Rusalku v ohbí řeky Ohře v Lokti. Předplatné do divadla stálo ročně asi tolik jako jeden zájezd do Prahy na Draculu, ale protože se ztratila solidarita s vlastními kulturními zdroji, dostaly přednost dovážené konverzačky a podívaná. Postupně byli uvedeni dosud zakazovaní autoři (včetně takového Dürenmatta nebo Ionesca), ale nezdálo se, že je na ně někdo obzvlášť zvědavý.

Divadelní ředitel Hromada, režisér Pecháček a s odpuštěním já jsme tomu čelili ze všech sil: dramaturgickou kreativitou, autorskými přístupy, veselou bídou, společenskou aktivitou.