Po roce 1990 jsme se v chebském divadle potýkali s takovým množstvím problémů, o jakých se nám v radostných létech osmdesátých ani nezdálo. Lidi přestali do divadla chodit. Zdůvodňovalo se to tak, že politické a veřejné události jsou dramatičtější než nejlepší drama, ale tak to nebylo, jak to už jednou konstatoval Milan Uhde. To, co se dělo ve veřejné sféře, nebylo drama, ale show, a většina lidí, včetně nás, uměleckých profesionálů, tomu podlehla.

Lidi začalo bavit mít právo na to nejlepší dle vlastního výběru, přestali ovšem vědět, co vlastně považují za nejlepší. Nutno říci, že mnozí přestali mít čas. V divadle se už tehdy, jako ostatně vždycky, projevilo v malém to, co ve velkém v celé společnosti. Nastala doba individualismu a klientství, končila doba vzájemné solidarity. Stejní kulturní náboráři, kteří do listopadu 1989 ochotně propagovali v západočeských lázních inscenace chebského divadla a prodávali na ně lístky, začali — ve jménu práva na svobodný výběr toho nejlepšího — stejně horlivě propagovat a prodávat mnohem dražší lístky na první muzikály a hudebně rozhašenou, ale pohádkově apartní Rusalku v ohbí řeky Ohře v Lokti. Předplatné do divadla stálo ročně asi tolik jako jeden zájezd do Prahy na Draculu, ale protože se ztratila solidarita s vlastními kulturními zdroji, dostaly přednost dovážené konverzačky a podívaná. Postupně byli uvedeni dosud zakazovaní autoři (včetně takového Dürenmatta nebo Ionesca), ale nezdálo se, že je na ně někdo obzvlášť zvědavý.

Divadelní ředitel Hromada, režisér Pecháček a s odpuštěním já jsme tomu čelili ze všech sil: dramaturgickou kreativitou, autorskými přístupy, veselou bídou, společenskou aktivitou.

Na podzim roku onoho, myslím, že devadesátého sedmého, když se bourala v Chebu staticky poškozená a stavebně zanedbaná gymnaziální budova zvaná Rudolfinum, uspořádali jsme s herci, místním pěveckým sborem a divadelními techniky za ně rekviem. Byla to skvělá podívaná i občanské upozornění na ducha města, který se sotva probudil, a už se začal ztrácet. Byla to performance, ale ne show. Při výroční schůzce nám představitelé města vytkli, že se divadlo málo zapojuje do akcí města. Hráli jsme tedy na hradě, v kostele i v ulicích, obnovili divadelní Silvestry, jenže to se od nás nechtělo. Co se chtělo, to vím až dnes: měli jsme v sametových kostýmech za mnoho tisíc chodit po městě při obnovených Valdštejnských hrách, které se kvůli zimě nekonají v únoru, kdy byl vévoda zavražděn, ale v srpnu, kdy upadá turistická sezóna. Přesně tak se to chtělo, jak to bylo v německém Chebu ve třicátých letech, kdy město dokonce vypsalo soutěž na nové valdštejnské drama (kdo zná Schillera, ví, že se to skoro nedá zahrát pro nehorázný počet mužských postav téměř stejného věku).

Asi už nadosmrti si budu pamatovat tu úzkost, aby lidi přišli, dodnes ji někdy cítím. Když jsem se s bývalým ředitelem Hromadou onehdy dívala na statistiky počtu repríz a nákladů s nimi spojených, užasla jsem: ty výsledky vůbec nebyly tak špatné! Byly tak dobré, jak dobří jsme dokázali být my. Strženi společenskou změnou, na níž se divadlo jako všechna ostatní v zemi aktivně podílelo, chovali jsme se velmi zodpovědně, mysleli na publikum, na herce i na rozpočet, byli jsme ve svém přístupu samostatní a kreativní, na sebe přísní — v nejlepším slova smyslu pravicoví, jak se po nás žádalo. Byly i propadáky (většinou tehdy, když jsme podlehli nějakému nátlaku v podobě divácké ankety nebo nutnosti někomu dát roli), ale vedle nich byla většina nenápadných i větších úspěchů.

Navzdory statistikám a relativní soběstačnosti, kontaktům na německé partnery a ministerským grantům nás tehdejší radnice doslova nesnášela. Nechápala jsem to, myslela jsem, že je to osobní, ale snad ani nebylo. Jen radní nechtěli, aby divadlo bylo takto samostatné, chtěli je na sobě závislejší. Řečnili o svobodě, ale kulturu nepovažovali za projev svobodného individua, ale za objednanou službu. Asi jako tisk propagační turistické brožury, na jaký tak štědře začala přispívat ze svých fondů Evropská unie ještě dříve, než jsme se stali jejími členy. A tak ředitele odvolali a vybrali nového.

Tím novým byl dosavadní ředitel kulturního střediska v Mariánských Lázních, kdysi v mládí osvětlovač (či zvukař?), člověk bez umělecké nebo kulturně-ekonomické kvalifikace, bez konexí v divadelním světě, bez jazykových znalostí. První, co udělal v rámci své reformy, bylo, že zrušil loutkové studio, které ředitel Hromada ustavil jako prostředek nutné výchovy budoucího publika. Tím studiem za pár let jeho trvání prošla celá řada osobností současné alternativní scény, většinou se tu dočkali přijetí na umělecké školy a připravili se na ně, někteří (Buchty a loutky) si vyzkoušeli samostatnou tvůrčí existenci. Vnesli do města komediantského ducha. Byli zárukou nezpochybnitelného počtu repríz. Radnice bez mrknutí tuto ředitelovu „úspornou“ reformu schválila a ředitel ji provedl škrtem pera.

Umělecké síly činohry se nakonec nenechaly zkazit, když už někdo jde do Chebu nebo se tu rozhodne zůstat, nedělá to proto, aby plnil sny městských radních o maloměšťáckém divadle. Ostatně těch pravých maloměšťáků bylo jen pár, ostatní se stali „podnikateli“ (jak si tehdy kdekdo říkal), možná i mafiány, začali pracovat v Německu… a tak dál. O divadlo nestáli.

A ono se to vůbec vyvinulo jinak, než jsme čekali — západočeské lázně v podstatě ztratily zájem o divadlo v českém jazyce, protože ztratily české hosty, velice zdražila doprava a ubylo peněz, kterými se přispívalo na takzvané svozy, takže předplatitelské skupiny z menších lokalit odpadly. Na chebské radnici se říkalo: a proč bychom my ze svého rozpočtu měli přispívat na kulturu třeba Kynšperku nad Ohří tím, že budeme divadlu dotovat zájezdy a svozy? Divadelní ředitel nebojoval, měl to tedy na radnici dobré a navzdory malému počtu repríz měl roční dotaci v dostatečné výši. Představitelé menších obcí nebojovali také, museli by přece jenom něco dát ze svého.

Ředitel je na svém místě dodnes a divadlo s mladým uměleckým vedením funguje docela dobře. Chtělo by se mi napsat navzdory řediteli, ale ono je to možná jinak, možná tento typ nevzdělaného, nekomunikativního, v odborných kruzích izolovaného a směrem ke zřizovateli servilního ředitele je právě to, oč šlo?! Oč jde ve vztahu politických představitelů ke kultuře?

Tento případ z Chebu je jedno z mých velkých zklamání z polistopadového vývoje u nás. Dosazením ředitele Západočeského divadla evidentně začala nová normalizace, o níž tady tak často píšeme. A místní inteligence si to nechala líbit z nedostatku času, z neschopnosti pojmenovat si, co vlastně považuje za dobré, z nedostatku solidarity.

To, co se odehrálo na malém městě asi před deseti lety, projevuje se pomalu i v centru, až celý proces vyvrcholil posledními volbami a jmenováním ministra kultury ve vládě Petra Nečase. Takže dnes máme ministra kultury zubaře, starostu a hokejistu, a jistě si všichni dovedeme představit, jakému tlaku různých komerčních lobby, od architektů přes hudebníky a tanečníky a herce, jakému náporu pořadatelů různých slavností pro lid a soukromých výnosných podniků bude vystaven, nebude se v tom orientovat, servilní úředníci zradí pravý smysl své práce a budou mu odezírat přání ze rtů, ti zodpovědní se dostanou do konfliktů, budou vyhazováni, noví dosazováni a o kulturu půjde až úplně nakonec. Což šlo i v těchto volbách, ačkoliv právě kultura je to jediné (kromě odpadků), co tady po nás jednou zbude.