Před dvěma týdny jste na konferenci o roce 1989 mluvil o tom, že Západ pro tehdejší Čechoslováky znamenal Utopii, která je mobilizovala proti režimu. Kdy a jak se tato utopie začala vytvářet?

K tomu mám dvě upřesnění: jednak jsem mluvil víc o Češích než o Slovácích, protože ta idealizace Západu a démonizace komunistické minulosti je daleko silnější v Česku než na Slovensku, a také jsem mluvil především o své generaci, která intelektuálně a politicky zrála v průběhu osmdesátých let. Tím milníkem byl myslím osmašedesátý rok, který znamenal definitivní smrt nadějí v reformu socialismu, a potom celých těch dvacet let, kdy režim fungoval na základě pokrytectví.

Všichni věděli, že už tomu nikdo nevěří, nebo že tomu věří jenom menšina samotných komunistů, a že je to vlastně všechno jenom "jako". My předstíráme "jako", oni předstírají "jako", všichni předstírají a všichni přitom vědí, že tomu nikdo nevěří. Všechny naděje se potom začaly upírat k Západu. Zdůrazňuji, že nyní mluvím o Česku, kde to bylo výrazné - možná nejvýraznější ze všech zemí východního bloku.

Také jste mluvil o tom, že tuto Utopii Západu nakonec zabilo její uskutečnění, konkrétně vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Tím jsme měli přijít o hlavní svorník společenského konsenzu. Měli bychom být z této ztráty smutní?

Mojí tezí pravě je, že nikoliv — tím se vracíme do stavu otevřeného politického boje různých alternativ, což je podle mě zdravý stav, který má ve společnosti být. Já jsem liberál a myslím, že politika svobodné společnosti spočívá v konfrontaci vzájemně se vylučujících alternativ. Nikoliv v nějakém konsenzu, který zahrnuje všechny.

A současnost je pak podle vašich slov charakterizována snahou uniknout z otevřených dějin a z otevřené společnosti někam zpátky do morálně uzavřeného prostoru - ale kam vlastně?

No, já jsem ve svém příspěvku řekl, že příkladem je lpění části společnosti a části mediálních a politických elit na tom, že pořád bojujeme s komunismem. Samozřejmě ve chvíli, kdy se všechny současné politické konflikty a také všechny problémy a rozpory, které musíme řešit, převedou na boj svobody s totalitou, uzavírá se tím morální prostor a všichni ví, kde je dobro a kde je zlo. A vracíme se do hezké, morálně přehledné situace, kterou jsme znali před dvaceti lety.

To je jeden ze symptomů úniku před situací otevřenosti, a řekl bych také nerozhodnutelnosti. V boji svobody s totalitou předem víme, kde je dobro a kde je zlo: můžeme-li říci, že boj ODS se sociálními demokraty je vlastně bojem svobody s totalitou, že vláda ČSSD vlastně znamená návrat k předchozímu režimu, tak se tím nádherně zjednodušuje situace - předem víme, kde máme být, chceme-li být na straně dobra. A všichni chceme být na straně dobra. Takže to je pro mě příklad takového zjednodušení a popření oné radikální otevřenosti, ve které jsme se ocitli.

Ale existují zde také nějací aktéři, kteří bojují za otevřenou společnost proti těm, kteří by ji chtěli uzavřít? Nebo dává větší smysl se na současnou situaci dívat jako na gramsciovský boj o hegemonii?