Půvab nedosažitelného

Ivan David ml.

Představa, že se lidé dokáží obejít bez ideologií, vychází mimo jiné z nechuti k utopiím. Pro pokrok nutné vize nemusejí být nutně naplněny, jsou však ideálem. A cesta k němu je pak sama o sobě cílem.

„Jenže člověk by se měl snažit dosáhnout dál, než kde mu končí ruka. K čemu by jinak bylo nebe?" napsal v polovině 19. století ve své meditativní básni britský romantik Robert Browning.

Dnešní poučený a liberálně smýšlející čtenář se nad takovou myšlenkou shovívavě, ale možná i trochu pohoršeně usměje: Ta naivita! Ta arogance! A copak vůbec nebe stojí o tvoji ruku, Roberte Browningu? — A tento modelový čtenář bude mít v určitém smyslu úplnou pravdu. Tragické důsledky odvěké lidské touhy dobýt, přivlastnit si a beze zbytku využít panenské horizonty jsou nyní více zjevné než kdykoli předtím a velmi pravděpodobně povedou záhy k zániku člověka jako živočišného druhu.

A přece. Snaha dosáhnout nedosažitelného vždy dokázala v lidech probudit to nejlepší. A zdá se, že toto vědomí dosud přežívá napříč celou společností. Jak na posledním kongresu Občanské demokratické strany otevřeně prohlásil ve svém nominačním proslovu nový místopředseda této strany Pavel Blažek: Dosud módní představa, že se lidé dokáží obejít bez ideologií, se ukazuje jako naprosto mylná. Podle Blažkova názoru má být (novým) trumfem ODS právě jasné přihlášení se k jedné takové konkrétní ideologii — která má být důsledným protipólem „nesmírně inteligentního, i když trochu cynického" marxismu. Blažek tak jako jeden z mála vrcholových politiků přesně pochopil, oč běží.

Utopie jsou často kritizovány pro svou utopičnost. Přece nač se snažit o něco, co je zjevně nemožné? To je však nešťastné nedorozumění. Už etymologie Thomasem Morem vymyšleného termínu „utopie" vysvětluje, že cílem daného literárně-politického „žánru" je popsat ne-místo. Nikoli tedy vykreslit reálnou alternativu, ale vědomě představit nedostižný ideál, cesta k němu je pak sama o sobě cílem.

Do kategorie takových nedostižných ideálů patří i komunismus. Pozorní interpreti Marxova vrcholného a nikdy nedopsaného díla Kapitál si povšimli, že tento text, který dozajista brilantně, duchaplně a sžíravě analyzuje kapitalismus druhé poloviny 19. století, hovoří pouze velmi vágně o jeho nabízené alternativě nazývané autorem komunismus. Stejně vágně je vymezeno, kdy má tento komunismus nastat. Jeho příchod, tvrdí Marx, je historicky nevyhnutelný: A přijde konkrétně v okamžiku, kdy kapitalismus dospěje do své vrcholné fáze a dostižen svými vnitřními rozpory konečně požere sám sebe.

Tato předpověď připomíná svou určitostí pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou z Blaníku v momentě, kdy bude českému národu nejhůř. Neboť stejně jako nikdy nebylo českému národu tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, zdá se, že ani kapitalismus jen tak nedospěje ke krizi, kterou by neustál.

Svědkyně Jehovova, kterou jsem nedávno potkal na ulici, se mě snažila přesvědčit, že všechno ukazuje na to, že konec světa se definitivně blíží a Boží království už prakticky ťuká na dveře. Nadšeně přitom vypočítávala mnohé důkazy svědčící o současné lidské podlosti, sobeckosti a destruktivnosti — od ekonomické krize po ropnou skvrnu. Jenom nerad a nesměle jsem jí kazil radost poukazem na to, že lidé dnes pravděpodobně nejsou o nic podlejší, sobečtější ani destruktivnější než v dobách Ježíšových, jenom je jich víc, jsou organizovanější a mají v rukou účinnější nástroje. A že si dokážu představit, že by svět ještě nějaké to století mohl vydržet. Ač jsem se při té debatě nedokázal vyvarovat určité blahosklonnosti, současně jsem cítil, že té milé paní skutečně závidím její upřímnou víru v přicházející ráj, kde se poslední stanou prvními, všechny křivdy budou napraveny a zřejmě i pravda s láskou jednou provždy zvítězí nad svými úhlavními protiklady.

Ani Boží království není však ničím víc — a ničím méně — než utopií. Je to nesmírně osvobozující, krásná a následováníhodná vize. A jako všechny takové vize je rovněž (alespoň na tomto světě) nerealizovatelná. Proto dozajista utopie nikdy nemohou nahradit konkrétní, pečlivě propočítané, časově a místně ukotvené „realistické“ politické programy. Tyto programy jsou však bez idealistických utopií, za něž by stálo za to žít a bojovat, velmi ubohé a prázdné.

Jak nás ostatně učí Weber: Politik nikdy nedosáhne maxima možného, není-li jeho cílem nemožné.

K čemu by jinak bylo nebe?

    Diskuse
    LV
    June 28, 2010 v 15.54
    třetí cesty
    Pod pláštíkem postmoderní neideologičnosti, či přesněji tzv. pluralismu ideologií, obrazů světa a metod výkladu se skrývá ideologie materialismu a egoismu (vítěz bere vše, pravda není - každý má svou pravdu podle své váhy). Tedy ideologie kapitalismu bez přívlastků. Součástí této "neideologie" bylo u nás přijetí mínění, že není třetích cest, ba více: je zakázáno o nich mluvit, přemýšlet, pokoušet se je realizovat. Ovšem, kde by bylo lidstvo, kdyby si zakázalo hledat "třetí cesty"? Soudím, že stále v jeskyních...