Budu s dovolením také trochu nepopulární, ale nebudu tím bez dovolení útočit na vaše peněženky. Studuje vás, milí studenti, co jsem poznal, moc. Zbytečně moc. Mnohé z vás studium nebaví, nezajímá a nemáte pro něj vlohy. Na vysoké školy je příliš snadné se dostat, příliš snadné se na nich udržet a je dokončit. Důsledky jsou mnohé: přednášející jsou přetíženi, kapacita budov, knihoven a techniky nestačí, kvalita výuky klesá, vědu neprovozujete vesměs žádnou, celkový přínos studia je tak povětšinou formální: získat titul, povinný na úřadech i ve firmách, a — neustále docházejí peníze.

Ani dnes není studium zadarmo, i nyní klade na studující finanční nároky: cestovné, kolejné, stravování, nákup knih. Na studium některých přispívají z daní všichni, neboť vysoké školy dostávají zastaralým klíčem v poměru na studenta finanční prostředky. Čím více zapsaných, tím více peněz. Jenže čím více zapsaných, tím znovu méně peněz. Přečtěte si to ještě jednou.

A tu přichází spásonosný osel a nabízí řešení: zaveďme školné.

Jak se odůvodňuje? Co není zadarmo, toho si bude každý vážit; nuže zvýší motivaci. Svého vzdělání, myšlena je ovšem formální kvalifikace, si každý váží; a proto neváhejme a investujme do sebe, vrátí se nám to. Školství je podfinancované a vyžaduje spoluúčast, že byste se nestyděli nechat se vyživovat. Jedním, takměř hlavním dechem, se nikdy neopomene dodat, že půjčky, výhodné studentské půjčky, na míru šité půjčky mají všechny peněžní ústavy pro vás už připraveny. To jsou pro banky ty nejvýhodnější smlouvy na světě: nepředstavují sebemenší riziko, neboť jsou státem zárukované, a přivádějí jim mladé klienty, kteří budou muset být v životě perspektivní a u své banky z mládí už zřejmě zůstanou.

I v běžné mluvě jsou školného dva druhy: průběžné a odložené. Průběžné platí každý posluchač za semestr studia, odložené hradí za studenty stát a splácí ho v navrhované podobě jen ten, kdo dosáhne za určitou dobu po absolutoriu určité výše platu. To první prosazuje TOP 09, to druhé zbylí koaličníci. Námitek je nepočítaně, takže to vezmeme stručně.

Námitka prvá proti brigádám a práci při studiu, které školné splácet umožní také průběžně: vážné studium jakékoliv existenční obavy rozptylují a v důsledku znehodnocují.

Námitka druhá proti odloženému užitku z diplomu, jímž je školné ospravedlňováno: diplom prý vede k vyššímu platu, a proto je rozumné si na něj i připlatit. Jenže absolventů přibývá a s každým novým si zaměstnavatelé mohou spíš vybírat, a tím nižší vám nabídnout i plat. Je to natrvalo odložený užitek, zná-li vůbec ekonomie pojem, který by etika opsala jako uskrovnění.

Námitka třetí, ještě proti ideji skvělého platu odvozeného z lépe zaplaceného studia: křiví smysl vzdělávání se, kterým není zaopatření, ale poznání, ne zbohatnutí, ale objev. A poznat, pochopit, popsat něco opravdu nového — to nebývá placeno, ale vysmíváno. I vlakům se smáli, i autům, docenti.

Námitka čtvrtá proti poměrně rozšířené ochotě si za kvalitnější studium připlatit: předně představa kvalitnějšího studia se u nás kryje podle mne zhruba s výběrem ze tří jídel a jednoho vegetariánského k obědu na dubových stolech, černými barety se střapci, zápasy v ragby a přesně střiženým trávníkem. Pokud sníte o tomto vzdělání, pak jste především filmový divák, nikoli zájemce o studium. Možnost vzdělání spočívá teprve druhotně v materiálním vybavení a ušlechtilosti studijního prostředí, mnohem více zato v objemné a aktualizované knihovně, soudobých technických pomůckách a jiskřivosti intelektuální debaty.

Ještě jedna námitka proti nutnosti vazby mezi dražším studiem a jeho kvalitou: učitel není na univerzitě pro žáka, oba jsou tu pro vědu. Kdo nepřichází kvůli poznání, ale kvůli budoucímu zhodnocení osvojených dovedností, přišel zbytečně, neboť nepochopil smysl.

Námitka šestá proti zadlužování studentů: jakoby nestačilo to množství dluhů, které po škole čerstvě zaměstnaný člověk splácí, všechny ty hypotéky na byt, na auto, na dovolenou. Nemá-li se zadlužovat stát, nenuťme do dluhů ani jednotlivce.

Námitka sedmá, dokonce tržní: zadlužený absolvent je pro trh práce přítěží, omezuje zásadně jeho flexibilitu, ať už proti jejímu přínosu máme výhrady, dluh je účinná, znehybňující kotva. Tím hůř pro zaměstnance, že jednostranná, poněvadž chlebodárce na absolventa fixován zdaleka není.

Námitka osmá, ještě další proti zadlužování: moci splácet dluhy znamená mít stálé zaměstnání. Snaha udržet si jej za každou cenu vede ke zvýšené konformitě, k loajálnosti, k servilitě. A není smutnější obraz než mladého člověka, an polyká ropuchu.

Námitka devátá, a kvůli tomu jsem přesvědčen se školné zavádí především: fakt, že nejen soukromé, ale i veřejné vysoké školy budou zpoplatněny, povede k tomu, že si mnozí zájemci o studium velmi rozmyslí, jestli už radši nezaplatit víc, a nejít studovat na soukromou školu, kde budou mít i soukromou péči a zacházení, možná časem i dřevem obložené stěny jako ve vysněné Anglii. To povede ovšem k úbytku posluchačů veřejných univerzit, tím i peněz, postupně kvalitnějších vyučujících, tím studentů, tím peněz atd. Jednou zavedené školné tento pohyb roztáčí. A to se hodí soukromým vysokým školám, pro něž se věc chystá.

Námitka desátá tvořená poukazem na zprůmyslnění celého studia: hodně studentů, hodně peněz, hodně citací a titulů z nich, hodně budov a grantů na ně. I vědců na všechno je pak nadbytek.

Půjčit si, nebo připlatit na další?

Ani buď ani nebo. Navrhuji tři základní opatření. Zpřísnit přijímací, zápočtové a závěrečné zkoušky na vysokých školách. Zrušit povinnost univerzitního diplomu coby kvalifikace pro zaměstnání, kde je tento požadavek především formální. Studentům po dobu studia naopak přispívat s tím, že takto nabyté vzdělání užijí k všestrannému rozvoji společnosti. Teprve takové studium jím bude humboldtovsky, svobodou a osaměním, nebude vylučovat nemajetné, ale účelové vzdělávání a výsledné poznání bude opravdu veřejným statkem.