Z deníku zaprděný soudružky v dívčím věku

Lucie Česálková

Nový román Petry Hůlové chtěl snad být vážně míněnou reflexí socialismu. Autorka se ale nechala strhnout vykonstruovanou fikcí, a předkládá čtenářům spíše hříčku se slovy podanou způsobem, který je jejímu vypravěčskému stylu vlastní.

Poslední román Petry Hůlové Strážci občanského dobra může čtenáře lákat už svou anotací. Vzbuzuje totiž do jisté míry naději, že se v něm v účelném a plodném smyslu propojí všechny dosud nejvýraznější přednosti autorčiny tvorby. Na základě informace, že je děj románu zasazen do Československa přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století, můžeme doufat, že nám Hůlové podrobné pozorovatelství českého prostředí spolu s jazykovou důvtipností, známé z próz Přes matný sklo a Umělohmotný třípokoj, dovolí nahlédnout onen „divný“, umělecky dosud nepříliš zdařile ztvárněný časoprostor přitahující mimo jiné svou přirozenou kýčovitostí.

Bylo-li by magické kouzlo utopického sídlištního města Krakova prosloveno Hůlové specifickým literárním jazykem a bylo-li by podpořeno silným příběhem, neřkuli spletencem příběhů a vztahů mezi postavami, jež mohl čtenář rozplétat v Paměti mojí babičce či Stanici tajga, jednalo by se nepochybně o román, na který český čtenář již dlouho čeká.

Petru Hůlovou jako autorku rozpoznáváme i za vyprávěním hlavní hrdinky Strážců občanského dobra. I zde rysy hovorové řeči v psaném projevu literárního díla funkčně rozvíjejí osobitý charakter vypravěčky a v důrazu na typické dobové detaily podporují výstižnou drobnokresbu prostředí. Její drama je však v tomto případě spíše komorní, je rozehráno na půdorysu jedné rodiny a nahlíženo výlučně z jediné perspektivy.

Svérázná, okolím nepřijímaná, leč sama se sebou spokojená hrdinka zde opět vládne bystrým okem, jež se nebrání svérázné interpretaci. Její pohled se však ve své výjimečnosti přirozeně ukazuje jako zkreslující. Hůlové hrdinka a vypravěčka na první pohled zaujme svou atypičností. Upjatá moralizátorka může zpočátku vzbuzovat sympatie tím, že zůstává svá a nenechá se strhnout davem ani drobným pozlátkem a že stěhování rodiny do experimentálního ideálu města socialistického blahobytu a bezpečí komentuje věcně, bez zbytečného zveličování, ačkoli se neskrývaně vyznává z obdivu ke komunistickým idejím.

„Všechno v Krakově bylo fórový. Klandry se klinkaly, do baráků teklo, jesle, kam máma Miladu vodila, neměly nejdřív topení a pak záchod, protože se kvůli příliš tenkejm trubkám ucpal odpad. Houpačky byly často rozlámaný, na barácích strašily tmavý fleky od zatejkání, velký dlaždice před Domem služeb se houpaly a silný kluci je ve dvou uměli vyndat. Krakov měl pořád dost špinavých keřů a smradlavejch zákoutí na to, aby to mohla bejt naše divočina, a zároveň i plno městských vymožeností, jako třeba prolízačky zeměkoule nebo zoologickou zahradu, což byl medvěd brtník, osel a vedle ve výběhu jelínek a každou sobotu a neděli se tam tlačili rodiče s dětma.“

Vcelku originální východisko v prostředí a ideovém zakotvení hrdinky se ovšem ve Strážcích občanského dobra ukazuje spíše jako svazující. Vzhledem k tomu, jak trefně Hůlová líčí nedostatky vybájených socialisticko-potěmkinovských městysů nebo i sklony k elitářství a přehlíživosti, jež spojují disidenty s punkery, chtělo by se její autorský přístup snad i obhajovat jako pokus o to skloubit několik různých forem románového realismu. Překážkou těmto zdůvodněním je však obecná nevyváženost, jež nabourává celkovou románovou strukturu.

Za zlomový moment, v němž se román z příslibu magického realismu v podmínkách reálného socialismu stává hybridem v duchu jakéhosi postmoderního realismu socialistického, lze považovat revoluci, již vypravěčka v duchu svého světonázoru označuje logicky za „kontrarevoluci“. Co zadrhává, je v tomto případě onen pokřivený výklad dějin, ve kterém se poněkud problematicky střetávají snad i vážně míněné reflexe socialismu s komunisticky podbarvenými reflexemi kapitalismu.

„Peníze navíc nedělaj dobře lidskejm vztahům. Proto za komunismu držely rodiny líp pokupě. Vznikla z toho silná generace sedmdesátých let, ke který se sama počítám. Vznikla proč? Protože na skladě došly kondomy? Ne. Lidem se chtělo vodit do tehdejší společnosti nový členstvo. Vzít je za ručičku a ukázat jim výdobytky socialistický republiky. Vyjet si společně nově natřenou lanovkou na Štrbský pleso, třeba. Na takovou věc není v dnešní společnosti kapitalismu ani pikosekunda času, nehledě na to, že Tatry už nemáme. Ach jo. Nalejte do rodin znenadání prachy, a zadřou se jako stroj plnej písku.“

V po-kontra-revoluční době se navíc klíčovým středobodem světa hlavní hrdinky stává výchova krakovských Vietnamců v pionýrských jednotkách disciplinované domobrany, ostře vymezená vůči anarchisticky přežívajícím a turisty i médii obletovaným squatterům žijícím v cikánské čtvrti. Zde se autorka nechává strhnout zábavností svého nového konstruktu natolik, že je to ona a její vyprávění, co je onou základní šablonkou, výmyslem, bezezbytku vláčeno, co se jí podbízí.

I ve Strážcích občanského dobra se tak do značné míry opakuje efekt typický pro Umělohmotný třípokoj, v němž se takřka nicotná myšlenka třepotala na manýristickém štítu jazykového experimentu.

Kapitalistickou éru se Hůlové sice opět v dílčích jednotlivostech daří vystihovat poměrně přesně, od změn v chování, jednání a životním stylu až k rekvizitám dobové každodennosti, v celkovém náhledu je to však skutečnost zjednodušená na problémy soukromopodnikatelské euforie, multikulturnosti a otázky menšin. Jakkoli je kritika dneška spolu s ohledáváním příčin současného stavu rozhodně nutná, je to forma karikatury, k níž román Petry Hůlové nakonec sklouzává, co činí z románu ve výsledku opět spíše jakousi ukvapeně načrtnutou a nepromyšlenou hříčku se slovy, nápady a s dějinami — nepřirozenou, a vlastně i nevěrohodnou.

Strážci občanského dobra tak vyznívají jako silně subjektivizovaná kronika zašlých časů, pro niž jsou vztahy i motivační pozadí chování zajímavé na velmi primitivní úrovni zvědavého dětského slídilství. Významné se zdají být pouze v případě, kdy nějak zásadněji ovlivňují život či názory hlavní hrdinky. Její postoje a přesvědčení jsou přitom natolik vyhrocené a v průběhu románu navíc naprosto konzistentní (nevyvíjejí se s věkem a nemění se ani v důsledku proměny společenské situace), že z hrdinky činí jakousi mumii reprezentující extrémní podobu oddaného a zapáleného fanatismu.

Totéž bychom ovšem mohli vztáhnout i na knihu samotnou: těžko bychom v ní hledali jakýkoli přesah, scvrkává se do kuličky jedinečného nápadu, jehož úkolem je provokovat ad hoc svou vyhroceností, aniž by vybízel k hlubšímu zamyšlení a problematizující diskusi.

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra. Torst, Praha 2010.

    Diskuse
    June 5, 2010 v 15.45
    Jak na minulost?
    Podle mého názoru poslední román Petry Hůlové ukazuje, jak nesnadné je zachytit a umělecky ztvárnit listopadový přelom a zejména pak jak se vypořádat s postavou komunisty, který věří v úspěch komunistického projektu. Hůlová nám dodala další bizarní postavu, nad níž lze nanejvýš kroutit hlavou a ptát se, z jakého panoptika asi tak utekla.
    V první polovině románu jsem hrdinku knihy chápal, rozuměl jsem jejímu úsilí povznést město nebo zachránit sestru. Zároveň nebylo těžké oddělit vlastnosti, které jsou komunistům jaksi automaticky připisovány zvnějšku: dohled nad lidmi, horečnaté plnění úkolů diktovaných shůry atd. Pak se to ale celé zlomilo a z jinak čitelné postavy se stalo něco tak podivného a neuchopitelného.. Už třeba jen to, že protagonistka vychovává malé Vietnamce, aby s nimi mohla provést revoluční obrat. Co to znamená? Snad jen to, že mladá prozaička Hůlová nedokáže překonat fikční absurdistán známý z knih Jáchyma Topola.
    Přesto si myslím, že Strážci občanskýho dobra stojí za pozornost. Už jen kvůli rozpačitosti, s níž hledíme na události, které se nás - jako vrstevníků Petry Hůlové - dotýkaly pouze okrajově.
    June 6, 2010 v 13.49
    ad JV
    Upřímně děkuji, že jste vzbudil mou zvědavost na tuto knihu. (Protože jak říká Milan Nápravník /ale také navzdory tomu co říká/: Literatura, která se mísí do života, je téměř stejně směšná jako život, jenž se mísí do literatury.)
    Na minulost se musí od lesa...