Na scéně sedí u malého stolku zamyšlený muž. Před sebou má mikrofon a obrovský kotoučový magnetofon. Chvíli přemýšlí, pak magnetofon zapne a začne nahrávat svou promluvu. Zdá se, že zásadní. Velmi zvolna, soustředěně řetězí věty. Zamýšlí se. Hledá vhodná slova. V centru jeho pozornosti je zvláštní fenomén dneška jménem Imelo. Čas plyne. Postava téměř bez pohybu hovoří. A stále více vysvítá, že ať pronáší cokoli, neřekne vlastně nic. Nedozvíme se ani, co je to ono zásadní a tajemné Imelo. Muž je beznadějně zamotán do plytkosti svého myšlení, plného jakéhosi podivného balastu. Neschopen dospět k čemukoli smysluplnému. Ale s odhodláním. Problém je, že si to nejspíš ani neuvědomuje. Že jeho řeč plná stranou ubíhajících odboček a složitých souvětí nikdy k ničemu nedospěje. Z jeho úst se line jen stále bytnějící žvást. Sled slov zbavených smyslu. Odřezky myšlenek, které nikdo nemá šanci seskládat dohromady. Natož on sám.

Takto začíná inscenace Sifon autorů a hlavních aktérů Vojty Švejdy a Jana Kalivody v divadle Alfred ve dvoře. Vojta Švejda soustředěně s nehybným výrazem tváře vrší nikam nevedoucí věty. Snaží se dotknout dokonce problémů vesmíru, ale nedotkne. Z jeho úst se line jen vyprázdněná slovní ekvilibristika. Trapné pokusy sdělit alespoň cosi. Je to vlastně mistrný klaunský výstup. Ona serióznost tváří v tvář marnosti počínání, o níž postava, již Švejda ztvárňuje, nemá nejmenší tušení.

A pak vstupuje na scénu druhý aktér, Jan Kalivoda. Svými performativními akcemi jako by ilustroval trapnost mužovy zpovědi. Nejdřív se zastaví u bicí soupravy vlevo a začíná zvuky pokreslovat Švejdův monolog. Pak se promění ve šmíráckého iluzionistu, který se zcela vážnou tváří předvede několik kouzelnických čísel, jejichž primitivnost je na první pohled zjevná. Kouzelník se snad o nějakou rafinovanost ani nesnaží. Z kapsy vytahuje umělou květinu. Z otevřeného kufru za sebou tahá nekonečný pruh mikrotenu, ale jen ledabyle se snaží předstírat, že ho tahá ze své bezedné kapsy. A pak si suverénně řekne, jako pravý mistr kouzelnického řemesla, o divácký potlesk. Potom se Kalivoda promění v bizarního žongléra a předvede „mistrovské“ číslo s několika gumovými zvony na odecpávání umyvadel. Přilepí si je na své nahé tělo a za zvuků divoké hudby a blikání stroboskopu s nimi divoce žongluje. Posléze se jeho úloha opět změní a začíná na scénu systematicky přinášet a hrnout horu igelitového odpadu, která pozadí jeviště pozvolna zaplňuje. A nakonec, zatímco Švejdův muž stále hovoří, vstupuje jako ukřižovaný Ježíš Kristus. Jen kříž, který nese, je značně pohodlný, měkký a poddajný — je totiž z molitanu.

Představení jako by bylo podobenstvím o dnešním světě přesyceném nesmyslnými a banálními informacemi, kterými jsme všichni zavalováni a máme stále menší šanci si z tohoto odpadu seskládat smysluplný názor. Paradoxně o to více máme potřebu tento svůj vnitřní chaos a povrchnost navenek neochvějně prezentovat. Inscenace je vlastně poměrně vkusnou intelektuální klauniádou. Jde ale také zároveň o črtu, o koláž výstupů, která je v mnohém nehotová. K Sifonu Vojty Švejdy a Jana Kalivody lze přistupovat jako k jevištní metafoře, vzdáleně odkazující k absurdnímu dramatu Samuela Becketta nebo Eugena Ionesca. Ale k ucelenosti jí přece jen cosi chybí, a to větší promyšlenost a důslednost. Nakonec totiž není příliš zjevné, k čemu to vše vlastně směřuje.

Je jasné, že se oba tvůrci u vymýšlení Sifonu skvěle bavili. A jednotlivými šprýmy se baví také publikum. Chvílemi vzniká dojem, že jde o jevištní komentář k úrovni současného zábavního průmyslu, zejména televizního, v němž se má v centru pozornosti možnost prezentovat kdejaký šmírák či diletant, ať už umělecký, nebo intelektuální. Švejdův monolog jako by směřoval k předvedení všeobklopujícího a pohlcujícího mediálního blábolu, k parodii na všemožné mediální experty, kteří k nám tak často a dlouze z obrazovky poučeně promlouvají, až není vůbec jisté, zdali něco řekli. Kalivoda jako by si zase utahoval z televizního baviče, jehož nejapný smysl pro humor a trapně podbízivé chování už dnes považujeme za normální a přirozené. Zvykli jsme si na ně jako na normu. S vnuceným dojmem, že v televizi to snad přece ani jiné být nemůže. Po všech těch letech s planetou Nova a s její snaživou nápodobou, vyváženou veřejnoprávní ČT.

Tohle všechno můžeme při troše dobré vůle nalézt v pozadí Švejdova a Kalivodova metaforického jevištního fragmentu. Bez dobré vůle tam ale taky nemusíme najít vůbec nic. Nakonec totiž přece jen chybí špetka ujasněnosti, co se chce říci, špetka doslovnosti. Metafora jako by zůstala viset příliš vysoko nad realitou a zůstala jen pásmem veselých výstupů, které se ve sjednocený výsledný dojem nakonec nespojují. Zato jsou provázeny odérem intelektuální a experimentální neprůhlednosti, kterou umí ocenit jen nevelká a trochu snobská část publika. Jako by se i Švejda s Kalivodou nakonec proměnili v pouhé baviče, kteří chtějí jen obveselit svého diváka, jenž je na jejich díla zvyklý, je k nim apriori vstřícný a přijme nekriticky všechno. Pravda, jdou na to docela chytře. Ale i za jejich počínáním je nakonec patrná absence hlubší a promyšlenější výpovědi.

Jak říkal kdysi jeden můj pedagog, o nudě se nedá hrát skrze divadelní nudu. Stejně tak platí, že se nedá hrát o prázdnotě skrze prázdnotu. Divadlo si žádá sevřenější a promyšlené struktury. Svévole dílčích nápadů, ať třeba dobrých, ať třeba podkreslených sjednocující linkou Švejdova monologu, který ovšem nakonec také nikam nevede, mu škodí. Představení se skrze Kalivodovy vstupy roztéká do příliš velké šíře. Nakonec vzniká dojem, zda jeho postava není v inscenaci vlastně zbytečná. Možná že by stačila větší propracovanost Švejdova monologu, omezení se jen na tuto polohu představení. Další postava by na pak scénu vstoupit ani nemusela. Nebyl by k tomu důvod.

Vojta Švejda, Jan Kalivoda: Sifon. Hrají Vojta Švejda, Jan Kalivoda, scénografická spoluprace Radka Mizerová. Premiéra 25. listopadu 2009 v divadle Alfred ve dvoře, Praha.