Po celá léta od roku 1996 do roku 2010 panovala v České republice situace, kdy tu byly přibližně stejně silné dva bloky: levicový (tvořený ČSSD, komunisty a zpočátku i populistickými republikány) a pravicový (ODS + lidovci + jedna z mnoha stran na jedno až dvě použití). Tato základní charakteristika české politiky přestala 29. května 2010 existovat. Kyvadlo se radikálně vychýlilo doprava. Jsou tu ještě dva další klíčové posuny: Ty pravicové strany, které se dostaly do Parlamentu, se od sebe liší méně než minulé strany parlamentní pravice a s ní spolupracujícího pravého středu, a ODS ztratila dominanci v rámci české pravice. Následkem těchto tří změn nepochybně vznikne nejpravicovější a nejhomogennější kabinet, jaký kdy ČR měla (nepočítám-li Zemanovu menšinovou vládu).

Mnozí se budou divit, proč nejhomogennější, slyšeli jsme už úvahy o zřejmé odlišnosti především Věcí veřejných od dvouhlavé saně TOP 09-ODS. Slyšeli jsme o Věcech veřejných, že se vlastně nejedná o stranu pravicovou, ale populistickou. Je ale třeba zdůraznit, že strana, která je produktem velkých peněz, je nutně stranou hlasující v jejich zájmu, tedy stranou pravicovou. Populismus je jen vábnička na voliče.

Tento pravicový mocenský blok může dominovat české politice dva roky, čtyři roky, ale může jí také dominovat dvacet let.

Varianta dva roky by znamenala, že by v rámci tohoto bloku vypukly takové vnitřní spory, které by jej rozložily, případně že by tato vláda byla poražena na ulicích širokým sociálním hnutím. Tato alternativa se nezdá být pravděpodobná. Jak už jsem řekl, mezi Nečasovskou ODS, Kalouskovou TOP 09 a Johnovými VV programové rozdíly prakticky neexistují. Masové demonstrace by hrozily snad jen v případě brazilského scénáře — zablokování kont polovině občanů, nebo něco podobného, co by se dotklo egoismu všech, nikoli jejich altruismu či egoismu schopného myslet dlouhodobě. Připomeňme, že pokusy o masovou mobilizaci proti radaru nedostaly v Česku na ulici víc jak pět či deset tisíc lidí. Aby padla vláda, musí jich být sto tisíc, dvě stě tisíc. Něco podobného pravděpodobně nevznikne, kvůli dvěma věcem: Pravicovým médiím, která by takové demonstrace musela podpořit, a pravicově orientovaným velkým městům, včetně Prahy, ze kterých by se museli demonstranti ve své většině rekrutovat.

Scénář volební porážky pravice za čtyři roky se může, ale také nemusí naplnit. Povšimněme si, že politika v celé postkomunistické Evropě směřuje k trvalé dominanci jedné politické strany. Podívejme se na Polsko, kde se prosazuje od roku 2003 neoliberální Platforma obywatelska, podívejme se do Maďarska, kde vznikl režim jedné strany FIDESZ, která má takový náskok, že ji asi jen těžko někdo brzy porazí, konečně i na Slovensku se prosadila jedna dominantní strana — Smer-SD. Pouze tato strana je levicová, jinak se všude jedná o neoliberálně-neokonzervativní pravici. Co když se podaří pravici i médiím ve veřejném diskurzu vzbudit představu, že alternativou ODS je její přibližně stejně silný koaliční partner TOP 09 nebo poněkud slabší VV a že volit levici nemá šanci, neboť ta se do vlády stejně nikdy nedostane. Lidé tak budou mít představu výběru alternativ, ale ve skutečnosti budou volit jen jednu stranu, stranu peněz a majetku.

Spíš se mi proto zdá možný třetí scénář, že jsme na počátku zcela odlišného politického režimu od toho, v němž byly české země v posledních dvaceti letech. Bude to režim, jehož poločas se možná taktéž počítá na desetiletí spíše než na léta. Bude to režim, ve kterém není vyloučené, že levice bude odsunuta do pozice třetího, možná i čtvrtého vzadu: Média se v následujících měsících postarají, aby dva hlavní politické diskurzy, které spolu budou na oko soupeřit, byly pravicový a pravostředový, či konzervativní a liberální, nebo prostě pravicově cynický a pravicově moralistní. Trojici výtečníků bude doplňovat strana populistické pravice VV, určená ke kanalizaci protestních hlasů, která ne náhodou kohosi připomíná, přeložíme-li její název do latiny, ale bude natolik chytrá, že na rozdíl od druhdy sládkovců nezačne vadit svými extempore médiím ani zahraničí.

Levici možná odsune do role třetího až čtvrtého vzadu taktéž její systematicky zvnějšku vytvářená nemoderní image. Sociální demokracie zjistí, že jejím problémem nebyl Paroubek (tedy aspoň ne v míře, jak se obvykle tvrdí), ale její levicovost. Strana bude stát před osudovou volbou: Neustoupit, a být tedy protivníky definitivně ocejchována jako papalášská a kryptokomunistická, nebo se posunout do liberálního středu, stát se salonfähig, ale zaplatit tím svou levicovostí.

Třetí scénář, aby byla sociální demokracie jak otevřená a moderní, tak dostatečně levicová, nemusí být vůbec připuštěn. Komunisté vymírají, a je vidět, že definitivně ztrácejí sílu. Pohybují se po trajektorii, ze které je nevychýlí ani sebevětší politický leader, kterého navíc nemají. Svoji historickou úlohu dohráli a jejich poslední volbou je, zda bude jejich odchod z dějin trapný, nebo statečný. Na tom nic nemění skutečnost, že mají nyní tři mladé poslankyně a poslance do třiceti let. Snad nám následující roky umožní vytvořit novou stranu radikální levice, která se stane vyvažováním spojenectví sociálních demokratů se středem — liberály, zelenými nebo křesťanskými demokraty.

Tyto volby ukázaly, jak se podařilo pravici a většině médií mentálně rozložit široké vrstvy. Dělo se tak dvěma mechanismy, které nazývám debilizací a zcyničtěním. Debilizace znamená, že volič je stále méně schopen racionální úvahy a snad ho hřeje myšlenka na „knížete a jeho fajfku“ více, než ho mrazí chybějících třináct tisíc porodného v kapse nebo je ochoten volit stranu, jejíž kandidátky se nechaly fotit ve spodním prádle. Zcyničtění znamená obecné přesvědčení, že politika je svinstvo, lidé jsou svině, není třeba být solidární, naopak je třeba „nakopat socky do zadku“ apod. Cyničtí lidé volí cynickou pravici, neboť ta nám „aspoň nic nenalhává“. Cynický postoj je, že budu volit Kalouska, který si „už nakradl dost, a tak už asi nebude krást víc“.

Následkem těchto dvou mechanismů dolní prekarizovaná třetina společnosti vůbec k volbám nešla. To jsou lidé, pro které představuje větší hodnotu hlasování v reality šou než v parlamentních volbách. Druhá třetina sice k volbám šla, ale nechala se naprosto naivně zmanipulovat, sama neschopna jakékoli hlubší úvahy. To jsou lidé, kteří převážně volili Věci veřejné a TOP 09. V případě druhé síly šlo např. o mnoho učitelů, kteří budou raději hlasovat proti svým zájmům, hlavně že mají pocit, že volili ty slušné. Teprve v rámci třetí třetiny jsou voliči, kteří volili racionálně, sledujíce své vlastní zájmy, ať už pravicové, nebo levicové. Zvláště voličům levice je třeba vyslovit dík: Nedali se zastrašit ani ohloupit řevem většiny médií, nedbali přemlouvání, resp. výhrůžek „vnuček a vnuků“, neskočili na častou nabídku vyměnit volební lístek levice za pivo (kde byla nějaká „morální autorita“ typu Václava Havla, aby proti něčemu takovému protestovala?), a hlavně nepodlehli mediální ikonizaci Nečase, knížete a reportéra TV Nova.

Taktéž si myslím, že tyto volby přinesly dvě naděje: Za prvé je to potrestání lidovců a zelených, nikoli za jejich malou pravicovost, ale naopak za jejich angažmá v neoliberální vládě. Stejně tak mohou být možná brzy potrestány Věci veřejné. Za druhé, nefalšovaně pravicová vláda, která nastolí kapitalismus jako řemen, konečně rozmetá to pitomé myšlenkové schéma první dekády dvacátého století, že být proti papalášům a establishmentu znamená být především proti ČSSD a snad až v druhé řadě proti ODS. Nezapomeňme, že podobné poměry budou lepším pařeništěm pro vznik mladé levicové generace, která nemohla vzniknout v mocensky nevyjasněné první dekádě 21. století, kdy to byli dost často sociální demokraté, kdo vládnul, nebo měl přímý vliv na vládu a kdy kombinace pravicového veřejného diskurzu se sociálnědemokratickou vládou dodávala zdání jisté rovnováhy, případně když už pravice ve vládě byla, mohla se vymlouvat na své neúspěchy svou malou sílou. To se teď mění a je na české pravici, aby ukázala, co umí.