Červenec 1519, Lipsko. Martin Luther vede slavnou disputaci o svých buřičských protikorupčních názorech s papežským legátem Dr. Johannem Eckem. Právě při této disputaci Dr. Eck svými obviněními z „husitismu“ vyprovokoval Luthera k listování v Husových knihách a posléze k přihlášení se k tomuto českému kacíři. Tato disputace závažně předznamenala další vývoj evropských dějin.

Pro naše téma v titulku je však zajímavá postava Dr. Johanna Ecka, který byl ekonomickým poradcem papežské kurie, a to notně zkorumpovaným. Právě jemu se vedle tažení za lukrativní prodej odpustků podařilo zejména prosadit u papeže zrušení starého biblického zákazu půjčovat bližním na jakýkoliv úrok (např. 5. Mojžíšova kniha 23, 20—21).

Dr. Johann Eck byl k tomu zlobován významnou velkoobchodnickou rodinou Fuggerových, kteří byli mimochodem na obchodech s odpustky také finančně zainteresováni. Fuggerové potřebovali profitovat na úrocích stejně jako židovští bankéři, kteří jako jediní ve středověku na úrok půjčovat směli — ovšem jen jinověrcům, tedy křesťanům.

Jen na okraj — zákony, které zakazovaly Židům věnovat se řemeslům a obdělávání půdy a zatlačily je fakticky pouze do finančnictví, je kapitola sama pro sebe, hluboce související s hrůznými pogromy, antisemitismem a nejtemnějšími kapitolami evropských dějin vůbec. I zmiňovaný Martin Luther byl notný antisemita právě kvůli židovským úrokům, roku 1524 napsal: „... žádný národ pod sluncem nebyl hamižnější, neboť oni jsou, byli a nadále zůstanou Židy, jak je vidět na jejich proklaté lichvě... nás, křesťany, nechávají pracovat v potu tváře, získávat peníze a majetek, zatímco oni sedí za pecí, lenoší, žijí v přepychu, pečou hrušky, žerou, chlastají, žijí si jako v bavlnce z našeho nahospodařeného jmění, lapili nás a naše statky na tu svou proklatou lichvu...“

Dr. Eckem prosazená legalizace braní úroků i pro křesťany se stala důležitým zlomem v historii Evropy. Až do té doby se jakýkoli úrok považoval za lichvu neboli lichou, nepravou, zlou činnost, a její požadování bylo chápáno jako zločin srovnatelný s lupičstvím, zlodějstvím a žhářstvím, a jako takový bylo také trestáno.

Fuggerové se po tomto historickém ekonomickém rozhodnutí Evropy stali nejdůležitějšími bankéři raného kapitalismu, nemalá investice do vlivného Dr. Ecka se jim vyplatila. Nicméně: i tak se výše povoleného úroku nejprve pohybovala mezi 10—35 %, v našich zemích se usnesením zemského sněmu z roku 1543 považoval za zákonný 6% úrok.

Kdeže ty loňské sněhy jsou! Naši dnešní neoliberálové odmítají pojem lichva jako takový vůbec. Například Radek Němeček píše: „Trh je spontánní proces, v němž jednotlivé strany vstupují do dobrovolných vztahů a uzavírají dobrovolně smlouvy… Cena tudíž není ani etická, ani neetická, ani morální, ani nemorální. Stejně jako není trestné (alespoň doufám) nabízet housku za 100 Kč, nemělo by být trestné nabízet půjčku za stoprocentní úrok.“

Jenže zatímco zavedení přiměřeného úroku mělo své opodstatnění v měnících se ekonomických souvislostech, například v počínajících půjčkách k investičním účelům, zrušení jakékoliv úrokové přiměřenosti je docela obyčejný zločin a nekonečná podlost devastující tisíce lidí v jakékoli době.

Všechny fungující civilizace (nejen křesťanská) jsou založeny na alespoň nějaké právní ochraně slabých, chudých a handicapovaných. Jsou toho plné zákoníky a posvátné knihy všech náboženství, na kterých civilizace vznikala. Člověk se vymanil z živočišných instinktů regulujících chování zvířat tak, aby byl zachován život jejich druhu.

Člověk je jediný živočich, který může zabíjet a poškozovat jedince vlastního druhu, aniž by z toho měl nějaký biologický užitek. Tato agrese je typicky lidská a nevznikla z žádného živočišného instinktu. Proto musí člověk vytvářet k ochraně života vlastní „civilizační“ regulativy.

V životě zdravé společnosti není morálně indiferentního nic, natož (jak tvrdí neoliberálové) trh, který přece tak zásadně ovlivňuje život lidí. Pro přežití si vytváříme právní pořádky, zákony, ústavy. Pro přežití druhu je třeba z etických důvodů regulovat trh. Tomáš Sedláček má pravdu ve své pozoruhodné knize Ekonomie dobra a zla, když nabádá: pojďme se vrátit k etice ekonomie!

Už rakousko-uherský zákon z roku 1881 charakterizoval lichvu podobně jako náš dnešní § 253 trestního zákona, totiž jako činnost, „jež záleží ve vykořisťování tísně nebo některých duševních slabostí jiného za účelem získání majetkových výhod (úroky, provize, apod.) příliš nepoměrných k hodnotě toho, co sám plnil“.

Jenže: jak často je tento paragraf trestního zákona v moderní české společnosti uplatňován? Například podle zprávy ministerstva vnitra z roku 2002 byly za trestný čin lichvy odsouzeni pouze čtyři pachatelé.

V praxi je uplatňován místo „dobrých mravů“ názor tržních liberálů, který dokazuje děsivý propad naší společnosti ve vnímání nejen lichvy, ale celého křesťanského západního práva a spravedlnosti vůbec. Tolerance společnosti k lichvě je dána naším nedokonalým právním prostředím a malou vymahatelností práva, zaštítěnou výrazným vlivem neoliberálních teorií o neviditelné ruce trhu a chápání svobody jako libovůle bez jakékoliv odpovědnosti.

Lichva je ďábelsky zločinná zejména v tom, že se vyznačuje  informační a společenskou převahou věřitele nad dlužníkem. To věděly všechny společnosti v historii, když úvěry buď zcela zakazovaly, či limitovaly. Dlužník bývá totiž v tísni a je pravidelně nedostatečně právně vybaven. Je utopií hledat nápravu jen v osvětě, jak navrhuje současné ministerstvo financí.

Vždyť přeci není tajemstvím, že nejen věřitel, ale i dlužník zhusta dobře ví, že splnění podmínek půjčky není vůbec reálné. O splacení jistiny vůbec nejde. Věřitel si pěstuje trvale udržitelný dluh, protože úroky a penále jistinu daleko převýší. Lichvář předem počítá s tím, že svou oběť doslova zničí, trvale ji obírá, třeba i o sociální dávky a invalidní důchod. Navíc při vymáhání splátek se lichva pojí s trestnými činy vydírání, omezování osobní svobody a násilí. Jak dlouho ji ještě bude naše společnost tolerovat?

V Českých zemích dnes stále užívanější výraz pro vysoké úvěrové sazby, původně slovenské slovo úžera, je možná ještě mnohem výstižnější než česká lichva — stejně jako anglický loansharking — hltající úvěr.