Petr Zelenka napsal svou zatím poslední divadelní hru Očištění zhruba před třemi lety pro Staré divadlo v Krakově. Nedávno získalo práva na její první uvedení u nás Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích a v dubnu představilo svou inscenaci také v Praze na Nové scéně Národního divadla.

Už Zelenkova tragikomedie je napsána s až příliš velkým důrazem na řeč. Na tom by nemuselo být nic fádního, kdyby se hra neopírala vesměs o realistické situace a dialogy, kterým schází svébytná divadelnost. Ani režie s tím nic zásadnějšího neudělala a herci z Jihočeského divadla se zvesela vezou na vlnách všednosti. Na českých scénách je ovšem něco podobného v módě, takže se nic neděje.

Zelenka se pokusil sepsat současnou moralitu o zločinu, kterému se nedostane trestu. Jeho hlavní hrdina, druhořadý spisovatel Michal, prožívající právě svou krizi středního věku, jakož i krizi manželskou, jejíž jádro je nejspíš v tom, že ho nebaví souložit se svou ženou, jednoho večera prášky uspí a znásilní jedenáctiletého chlapce, kterého měl pohlídat sousedům.

Následně trpí výčitkami svědomí a rozhodne se k činu přiznat. Nejdříve svému příteli nakladateli. Pak manželce. Pak třeba i sousedům. A nakonec se chce jít udat i na policii. Nějaké zásadnější úsilí o zveřejnění své viny však nevyvíjí, takže je většinou přeslechnut a i ta policie si nakonec najde jiného pachatele znásilnění.

Michalova vina nevyjde najevo, ani když se na popud svého nakladatele a přítele rozhodne jít do televizního pořadu Očištění a tam svůj hřích vyjevit celému národu. Nevysílá se to totiž naživo, jak si Michal myslí, a ke všemu je pořad vzápětí zrušen. Není tedy šance, že by se jeho zpověď vůbec někdy zveřejnila a pravda vyšla najevo. I přesto, že jeho přiznání ve studiu vyslechlo celé osazenstvo televize i s placenou klakou.

Z Michala se nakonec stane stvořitel zábavných televizních show a jeho kariéra je tak úspěšně završena. Nakonec si o své vině pohovoří s jedním bývalým knězem, který také vystupoval v pořadu Očištění, a ten jako podivný deus ex machina prohlásí, že s takovým hříchem není možné žít, protože každý člověk má přece svědomí. Nejspíš se ovšem mýlí. Protože Michalovi se daří docela dobře a i s tou manželkou nakonec zase začal spát, když jí může uspávat prášky a ve spánku obskočit. Což ho nejspíš vzrušuje.

Není možné přehlédnout, že i v této hře se Zelenka vrací ke svým oblíbeným sexuálním perverzím, které jeho tvorbu provázejí už od Knoflíkářů. V nich to však bylo možné ještě chápat jako projev všeobecné vyprázdněnosti života středních vrstev, s nimiž je Zelenka spjat téměř nerozlučně. V Očištění z toho nelze vyvodit vůbec nic. Snad kromě předvedení důsledků situace, v níž muže sexuálně nudí manželka. Může se pak třeba stát, když si nenajde milenku, že osouloží dítě. Ale vystavět na něčem takovém hru je tristní. V tomto případě určitě. Očištění je tak po Tereminovi a filmu Karamazovi Zelenkův zřetelný regres.

A to nejen po umělecké stránce, ale zejména ideové. Hra působí jako banální slátanina. Skoro taková jako Zelenkův klip Přemluv bábu!, který údajně natočil za své peníze a z čirého přesvědčení. Chybí jí ostrost a komplexnost pohledu na současnost. Důslednost. Zato oplývá moralistickými tezemi, které po léta slýcháme z havlovského intelektuálního spektra nebo z okruhu českého liberálního a zeleného salonu.

Hra sice na první pohled působí, že Zelenka se staví kriticky třeba k médiím, k jejich bulvarizaci a povrchnosti. Nakonec se však ukazuje, že s moralistickým slovníkem není schopen rozkrýt problém, který nastiňuje, a spokojí se s několika omletými tezemi o individuální zodpovědnosti každého jednotlivce. Třeba za kvalitu televizního vysílání. Jako kdyby se nakonec zalekl toho, co sám rozehrál. I proto je lepší jen moralisticky mudrovat a upozorňovat na to, že ústředním problémem dnešní společnosti je především nedostatek mravnosti. Co ho generuje, už zůstává mimo Zelenkovo zorné pole.

Hra i inscenace Jihočeského divadla působí roztříštěně. Jako by Zelenka nevěděl, co chce vlastně říct. Všeho se instantně letmo dotkne a prchá zase dál. Hlavní hrdina jako by žádné vnitřní dilema spjaté s vinou ani neřešil. Spíš sám sebe pozoruje: jak se chová, a hodnotí, jak by se mohl zachovat. Když už se má schylovat k nějakému zásadnějšímu odhalení anebo konfliktu, ucukne se. Jako by všechno znemožňovalo, aby se Michal ke svému přečinu přiznal.

Jenže ta protivenství osudu nejsou systematická. Nevyplývají z podstaty světa, v němž postavy hry žijí. Jsou jenom náhodná. A těch náhod je ve hře až příliš. Manželka si ve chvíli, kdy se jí Michal přiznává ke znásilnění chlapce, zrovna strčí hlavu pod vodu, takže nic neslyší. Když se Michal přiznává v televizi, talkshow je vzápětí náhodou zrušena. A nejen že si nikdo z davu přihlížejících neklade otázku, jestli by se to nemělo oznámit policii, ale autor sám ani neřeší, že by se někdo takový přece jen mohl najít, anebo aspoň, proč se vlastně nenašel. A nakonec policie náhodou přišije vinu za znásilnění chlapce někomu úplně jinému. Jako kdyby se v této společnosti znásilňovali nezletilci jak na běžícím pásu. I když by se to médiím a Zelenkovi možná líbilo.

Z příběhu podobně přehlceného náhodami se může kvalitní dílo o zločinu a beztrestnosti zrodit opravdu těžko. Beztrestnost má totiž v této zemi a společnosti zcela jinou tvář. Ta ale Zelenku nezajímá. Zajímají ho projevy statusové paniky a stále bezútěšnějšího života středních vrstev, které není schopen podstatně rozkrýt. Protože je jeho bezděčnou součástí, neschopnou hlubší sebereflexe. Ač si stejně jako většina středního stavu snaží nalhávat, že není. A maskuje to  frázemi o krizi mravnosti.

Jihočeské divadlo zpracovalo v režii Martina Glasera jeho hru pietně, s důrazem na dialogy. Kromě nich je v inscenaci akcí minimálně. Většinou se jen mluví. A postává, posedává. K tomu se občas popijí nebo se zapálí cigareta. Zkrátka obvyklý inventář nudného realistického divadla, které se ještě ke všemu děje v téměř prázdném prostoru. Nápady se to na scéně nehemží. Zelenkovy scénické poznámky jsou důsledně až nenápaditě realizovány.

Působí to všechno skoro jako další nezáživné převedení filmu na divadelní jeviště, s nimiž se poslední dobou roztrhl v českých divadlech pytel. Objeví se jen jeden, zato překrásný divadelní efekt. Když se v druhé půli na scéně objeví několikanásobně zvětšený červený gauč, na němž došlo ke znásilnění nezletilce. Působí jako zhmotnění Michalovy viny. Postavy se na něj namáhavě škrábou a seskakují z něj, jako by na něm nebylo vůbec nic divného. Ano, tohle je divadlo. Zbytek je balast nevalného textu.

Petr Zelenka: Očištění. Režie Martin Glaser, scéna Jaromír Vlček, kostýmy Lenka Rašková, hudba Pavel Kalina, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 12. února 2010 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.