Minulé čtyři roky byly pro českou politiku v mnohém nešťastné. Ale i kdyby nic jiného pozitivního nepřinesly, přinejmenším daly v podstatě každému politikovi a političce praktickou příležitost prokázat věrnost myšlenkám, ke kterým se hlásí.

Největšímu pokušení a nátlaku byly přitom v tomto ohledu vystaveny dvě malé středové strany, KDU-ČSL a SZ, a v obou proto došlo k otevřenému konfliktu mezi „pragmatickým" a „zásadovým" křídlem. Vyústění konfliktů však bylo velice rozdílné — v jednom případě pragmatické křídlo drtivě zvítězilo, v druhém případě zcela vyklidilo pole.

Asi rozhodujícím činitelem zde byla velikost členské základny, která v podobných situacích mívá stabilizační úlohu a brání stranickým elitám, vystaveným pokušení a tlaku k všemožným kompromisům, aby se zcela utrhly ze řetězu — tedy aby v odklonu od dlouhodobého programu nezašly příliš daleko. Zatímco u lidovců, s jejich desítkami tisíc členů a dlouhodobou tradicí, museli pragmatici vůli členstva respektovat — a posléze jich proto většina odešla, u zelených se podařilo výrazně méně početnou členskou základnu zčásti uklidnit podílem na moci a výhodách s tím spojených a zčásti obměnit.

Mohlo by se říci, že se zásadovost nevyplácí. Opravdu je to vidět právě u KDU-ČSL, které průzkumy přisuzují nejméně voličů v historii, zatímco nová strana pragmatiků má podporu více než slušnou. Jenže tak jednoduché vše není, což je vidět zase na příkladu zelených, kterým poté, co pragmatické vedení získalo absolutní moc, klesla voličská podpora na nejnižší úroveň za mnoho let. Spíše bude pravdou to, že KDU-ČSL se z konfliktu ještě nedokázala vzpamatovat a vůbec sama sebe lépe definovat.

Ten konflikt přitom nejlépe ztělesňují dvě protikladné postavy — Miloslav Kalousek a Ludvík Hovorka. První z nich si poté, co byl z vedení této středové strany odstraněn proto, že chtěl vytvořit vládu s krajní levicí, založil stranu nejpravicovější. Stěží si lze představit výraznější příklad politického pragmatismu. Na druhou stranu by bylo těžké být více zásadovým, než jak se v posledních letech projevoval Ludvík Hovorka.

To, že Hovorka v KDU-ČSL zůstal, zatímco Kalousek odešel, je dlouhodobě dobrá zpráva jak pro tuto stranu, tak pro celou českou politiku. Neboť Hovorka nyní nejlépe ztělesňuje to, čím by strana lidová mohla být — na jedné straně silná konzervativnost a na straně druhé silné sociální cítění, nezpochybnitelné ideály a přitom schopnost kompromisu, velké cíle, ale soustředění se na úspěchy v drobných věcech, opatrný selský rozum a současně podpora občanského aktivismu a zelené politiky, na jedné straně vytrvalost a trpělivost, na straně druhé schopnost rychlé akce při výskytu nových problémů...

V praxi se zmíněné lidovecké vlastnosti u Hovorky projevily například v tom, že podle výběru důležitých hlasování, týkajících se životního prostředí,

který společně sestavilo několik neziskových organizací, byl jedním z 

nejzelenějších poslanců a v počtu podpořených ekologicky prospěšných

zákonů mu dokonce (díky pouze jediné absenci) patří absolutní prvenství. Odmítl volit Václava Klause výměnou za církevní restituce. A přes své silné katolické přesvědčení se vůbec k myšlence restitucí stavěl vlažně z obavy, že by jejich hlavním důsledkem bylo uvolnění prostoru pro developery.

Jako jeden ze tří koaličních poslanců odmítl podpořit smlouvu o radarové základně s tím, že podobné otázky má řešit referendum a nikoli těsná parlamentní většina založená na přeběhlících. Jeho podíl na zastavení privatizace zdravotnictví je dobře známý, přičemž vytrvale zdůrazňoval, že soustředění se pouze na třicetikorunové poplatky jen zastírá problémy mnohem důležitější. Asi nejvýrazněji ze všech poslanců vystupoval na podporu železniční dopravy, má velký podíl na prosazení mnoha potřebných úprav zákonů v sociální oblasti...

Pokud by bývala celá strana hlasovala v parlamentu jako Hovorka, už dnes by neměla starosti s volebními preferencemi. Ty starosti ale strana má, protože je stále daleko od toho, čím byla za Luxe a čím by být mohla.

Ludvík Hovorka ale do velké míry ztělesňuje i jeden aspekt toho, čím už KDU-ČSL je. Nikoli tím, že by zde osobně měl velký vliv či tím, že by zde postoje, jaké zastává v ekologických otázkách či v prosazování přímé demokracie, byly nějak běžné. Je totiž vůbec typem člověka, který se do politiky málokdy dostává, a když už se dostane, prosadí se zde jen velice, velice výjimečně. Člověk založením spíše introvertní, který za všech okolností hledá racionální argumenty a nedokáže či nechce využívat emocí... Člověk, který za svým názorem stojí bez ohledu na nátlak či krátkodobé výhody.

U KDU-ČSL je ale právě poměrně typické, že osobnosti zde jaksi vyrůstají zevnitř. V tom se lidovci liší od malých pravicových stran, které raději „loví" známé osobnosti zvenčí a snaží se využít jejich popularity či autority k získání voličů — tento postup sice občas ve volbách zaúčinkuje, ale v reálné politice se pak, kvůli slabému vztahu ke straně, nepolitické povaze těchto osobností a nedostatku politických zkušeností projeví takový tah obvykle spíše kontraproduktivně.

Osobnosti politické jsou pro kvalitu politiky mnohem potřebnější. Ale pro jejich zdravý vývoj je potřeba zdravé prostředí, a není proto divu, že těch, kteří by po roce 1989 dokázali politicky „vyrůst", získat významný podíl na moci a uchovat si přitom své politické i morální zásady, můžeme najít jen velice málo. Takovou osobností byl jistě Josef Lux, do značné míry Vladimír Špidla a dále v podstatě následuje už jen řada těch, kteří si buď uchovali zásady a v boji o moc neuspěli, anebo moc získali, ale někde přitom o část zásad přišli.

Pro lidovce by takovou osobností mohl možná Ludvík Hovorka být — jak je vidět ze Špidlova příkladu, i člověk nemající velké řečnické charisma může své straně pomoci vyhrát „prohrané" volby díky své důvěryhodnosti, klidnému uvažování a vytrvalosti.

A zmíněné vlastnosti budou pro lidovecké politiky napříště důležitější než dosud. I pokud lidovci nakonec ve volbách uspějí, bude pro trvalou udržitelnost jejich vlivu důležité zvolit do vedení politiky někoho, jako je Ludvík Hovorka či Věra Luxová. A doufejme, že mezi novými tvářemi na kandidátkách se najde někdo podobně nadějný. Neboť zatímco stran pravicově liberálních je u nás až příliš, strana konzervativně-sociální může být jen jedna, a to ta lidová.

A tato strana by měla přežít už jen proto, že čas od času se z ní vynoří politik, který příjemně překvapí, což by každý považoval za protimluv, kdyby se to alespoň jednou za deset let opravdu nestávalo.