Minulé čtyři roky byly pro českou politiku v mnohém nešťastné. Ale i kdyby nic jiného pozitivního nepřinesly, přinejmenším daly v podstatě každému politikovi a političce praktickou příležitost prokázat věrnost myšlenkám, ke kterým se hlásí.

Největšímu pokušení a nátlaku byly přitom v tomto ohledu vystaveny dvě malé středové strany, KDU-ČSL a SZ, a v obou proto došlo k otevřenému konfliktu mezi „pragmatickým" a „zásadovým" křídlem. Vyústění konfliktů však bylo velice rozdílné — v jednom případě pragmatické křídlo drtivě zvítězilo, v druhém případě zcela vyklidilo pole.

Asi rozhodujícím činitelem zde byla velikost členské základny, která v podobných situacích mívá stabilizační úlohu a brání stranickým elitám, vystaveným pokušení a tlaku k všemožným kompromisům, aby se zcela utrhly ze řetězu — tedy aby v odklonu od dlouhodobého programu nezašly příliš daleko. Zatímco u lidovců, s jejich desítkami tisíc členů a dlouhodobou tradicí, museli pragmatici vůli členstva respektovat — a posléze jich proto většina odešla, u zelených se podařilo výrazně méně početnou členskou základnu zčásti uklidnit podílem na moci a výhodách s tím spojených a zčásti obměnit.

Mohlo by se říci, že se zásadovost nevyplácí. Opravdu je to vidět právě u KDU-ČSL, které průzkumy přisuzují nejméně voličů v historii, zatímco nová strana pragmatiků má podporu více než slušnou. Jenže tak jednoduché vše není, což je vidět zase na příkladu zelených, kterým poté, co pragmatické vedení získalo absolutní moc, klesla voličská podpora na nejnižší úroveň za mnoho let. Spíše bude pravdou to, že KDU-ČSL se z konfliktu ještě nedokázala vzpamatovat a vůbec sama sebe lépe definovat.

Ten konflikt přitom nejlépe ztělesňují dvě protikladné postavy — Miloslav Kalousek a Ludvík Hovorka. První z nich si poté, co byl z vedení této středové strany odstraněn proto, že chtěl vytvořit vládu s krajní levicí, založil stranu nejpravicovější. Stěží si lze představit výraznější příklad politického pragmatismu. Na druhou stranu by bylo těžké být více zásadovým, než jak se v posledních letech projevoval Ludvík Hovorka.