Dvě největší české církve, římsko-katolická a českobratrská evangelická, vydaly ústy některých svých nejvyšších představitelů doporučení věřícím, koho volit. Pokusím se nejdříve zopakovat důvody, proč se domnívám, že by něco takového vůbec dělat neměly, a poté se na jejich doporučení podívám blíže, když je tedy přece jenom formulovaly.

Shledávám dva hlavní důvody pro to, aby se církevní představitelé k pitoresknímu předvolebnímu reji nijak nepřidávali. Prvním důvodem je pastýřský rozměr jejich činnosti: Církevní představitelé jsou stejně jako duchovní jednotlivých farností pastýři, a to pastýři všech věřících hlásících se k té které církvi (dokonce lze uvažovat o jisté duchovní autoritě, které se mohou těšit i u církevně neorganizované části občanů). Farář či biskup nemůže v rámci své duchovenské činnosti vyjadřovat sympatie k té či oné politické straně a nemůže doporučovat, koho volit či nevolit, protože tím zatěžuje svou pastorační pozici vůči věřícím s odlišným názorem, může v nich vyvolávat pocit viny, odcizovat se jim apod.; a dále zde hrozí manipulace politickým názorem věřících z úrovně, která nepodléhá demokratické rozpravě, z úrovně církevního učení vázaného dogmaticky a autoritativně.

Tím se dostáváme k druhému důvodu: Liberální demokracie je postavena na odhlížení od absolutních a věčných pravd a na možnosti podrobit veškeré rozhodování veřejné rozpravě. V demokracii nevládne pravda, ba dokonce ani láska, nýbrž politizace idejí a zájmů a politický spor zúčastněných stran. Koneckonců oddělení moci světské a duchovní, jak se prosazovalo např. ve středověkém boji o investituru, lze považovat za významnou součást kulturního substrátu, z nějž evropská demokracie vyrostla.

Toto odduchovnění moci, jehož praktickým ideálem je odhlížení od vlastního světonázoru v momentě, kdy vstupuji do veřejné debaty, resp. schopnost překládat vlastní přesvědčení a východiska do jazyka druhých, s nimiž rozpravu vedu, a schopnost porozumět jejich perspektivě, může ovšem vést k jisté vyprázdněnosti demokraticky utvářeného prostoru, k deficitu smyslu. Demokratické mechanismy fungují v České republice relativně dobře — tváří v tvář narůstající krizi ekonomické, ekologické i kulturní se ovšem musíme ptát, jaký to celé má smysl...