Dvě největší české církve, římsko-katolická a českobratrská evangelická, vydaly ústy některých svých nejvyšších představitelů doporučení věřícím, koho volit. Pokusím se nejdříve zopakovat důvody, proč se domnívám, že by něco takového vůbec dělat neměly, a poté se na jejich doporučení podívám blíže, když je tedy přece jenom formulovaly.

Shledávám dva hlavní důvody pro to, aby se církevní představitelé k pitoresknímu předvolebnímu reji nijak nepřidávali. Prvním důvodem je pastýřský rozměr jejich činnosti: Církevní představitelé jsou stejně jako duchovní jednotlivých farností pastýři, a to pastýři všech věřících hlásících se k té které církvi (dokonce lze uvažovat o jisté duchovní autoritě, které se mohou těšit i u církevně neorganizované části občanů). Farář či biskup nemůže v rámci své duchovenské činnosti vyjadřovat sympatie k té či oné politické straně a nemůže doporučovat, koho volit či nevolit, protože tím zatěžuje svou pastorační pozici vůči věřícím s odlišným názorem, může v nich vyvolávat pocit viny, odcizovat se jim apod.; a dále zde hrozí manipulace politickým názorem věřících z úrovně, která nepodléhá demokratické rozpravě, z úrovně církevního učení vázaného dogmaticky a autoritativně.

Tím se dostáváme k druhému důvodu: Liberální demokracie je postavena na odhlížení od absolutních a věčných pravd a na možnosti podrobit veškeré rozhodování veřejné rozpravě. V demokracii nevládne pravda, ba dokonce ani láska, nýbrž politizace idejí a zájmů a politický spor zúčastněných stran. Koneckonců oddělení moci světské a duchovní, jak se prosazovalo např. ve středověkém boji o investituru, lze považovat za významnou součást kulturního substrátu, z nějž evropská demokracie vyrostla.

Toto odduchovnění moci, jehož praktickým ideálem je odhlížení od vlastního světonázoru v momentě, kdy vstupuji do veřejné debaty, resp. schopnost překládat vlastní přesvědčení a východiska do jazyka druhých, s nimiž rozpravu vedu, a schopnost porozumět jejich perspektivě, může ovšem vést k jisté vyprázdněnosti demokraticky utvářeného prostoru, k deficitu smyslu. Demokratické mechanismy fungují v České republice relativně dobře — tváří v tvář narůstající krizi ekonomické, ekologické i kulturní se ovšem musíme ptát, jaký to celé má smysl...

Obsah demokratickým formám musejí dodávat sami občané — a zde se otevírá prostor i pro církve, významnou součást občanské společnosti. Sdružování občanů na základě zájmů, zálib a přesvědčení, artikulace jejich názoru ve veřejném prostoru, společná činnost a společná akce, pomoc druhým..., to je pravým obsahem veřejného společenského života, jemuž tvoří demokratické formy vládnutí pouhý rámec — pomineme-li autonomní tvorbu smyslu z úrovně politické, zjevování nového (nových věcí i novosti lidí) na politický způsob.

A snad lze říci, že české církve zvládají tento svůj občanský úkol relativně dobře, řekl bych lépe než vlastní úkol náboženský — zřizovat církevní školy a střediska charity či diakonie, organizovat pravidelná setkávání lidí na místní úrovni, to vše jde českým církvím, zdá se, o poznání lépe než otvírat naše životy radikální transcendenci či radikální imanenci, v nichž můžeme nacházet nejhlubší zdroje svých snah, včetně snah občanských. Ale abych nemluvil v neosobní instituční rovině: to první se nějak daří a to druhé nějak moc nedaří, nikoliv „církvím“ jako institucím, ale nám, konkrétním lidem v nich působícím.

Jalovost života náboženského neradno kompenzovat atakováním úrovně politického rozhodování a už vůbec ne plavbou v hlavním politickém proudu. Volební doporučování církevních představitelů dvou největších církví vytvářejí obraz vskutku tristní. Biskup Václav Malý, předseda rady Iustitia et pax při České biskupské konferenci zabývající se dodržováním lidských práv, je natolik originální myslitel, že za hlavní téma voleb považuje veřejný dluh. Má spočítáno, že veřejný dluh roste každou vteřinu o 4 756 korun a že už přesáhnul 35 % HDP; podle následující srovnávací zmínky možná ví něco o tom, že je to jedno z nejnižších čísel v Evropě, ale k neurčitému strašení se vršení čísel přesto hodí výborně.

Vedle strašení je tu ale i řešení: „Jsme srozuměni s tím, že abstraktní „úspory“ znamenají konkrétní nepříjemné věci. Může to být zmrazení platu či propouštění některých z nás, ať už pracují ve státní, nebo v nestátní sféře. Může to znamenat zastavení velkých investic, na něž stát momentálně nemá peníze. Může to znamenat pomalé, či nulové zvyšování důchodů a rušení různých státních příspěvků pro rodiny s dětmi. Může to znamenat ve zdravotnictví zvýšení spoluúčasti pacientů, delší čekací lhůty a zavírání některých oddělení nemocnic.“

Biskupa Malého, velkých akcionářů a lidí majetných se to propouštění a delší čekací lhůty asi týkat nebudou. Ekonomickou krizi způsobenou nezodpovědností nejbohatších bankéřů a uloženou v samotných základech neoliberální ekonomické doktríny (v jejím důrazu na deregulaci trhů) tedy zaplatí ti nejchudší, a to pravděpodobně z křesťansky uvědomělé interpretace „dobrovolné skromnosti, kultury služby a dávání“, kteréžto hodnoty dokumentu „Pokoj a dobro“ jsou citovány v závěru prohlášení. Pokud rada Iustitia et pax chce skutečně „sledovat sociální, ekologické a společenské problémy české společnosti a předkládat jejich analýzy a usilovat o hledání takových přístupů k jejich řešení, která nezesilují napětí mezi společenskými skupinami“, měla by si snad najít přemýšlivějšího šéfa, nebo aspoň omezit svá politická prohlášení na minimum.

Biskup Malý vidí i politické síly, které jsou schopny tento uvědoměle masochistický program uskutečnit: „Koho v takové situaci volit? Dá se předpokládat, že víc než jindy bude pozornost voličů zaměřena na menší politické strany.“

V podobném duchu, jen méně konkrétně, je napsáno kratší prohlášení synodní rady (nejvyššího orgánu) Českobratrské církve evangelické. Píše se v něm mj.: „Chceme mít politiky neúplatné, čestné a obětavé, kterým jde v první řadě o dobro naší společnosti i mezinárodního společenství, kteří nebudou naši zemi zadlužovat, kteří vlastní zájmy odsouvají stranou, mají úctu ke svým politickým protivníkům a umí jim v zájmu obecného dobra dát i za pravdu. Podle volební kampaně některých politických stran se zdá, že takoví politici nejsou. Jsme však přesvědčeni, že mezi těmi, kteří se ucházejí o veřejné funkce, jsou lidé, kteří svůj úkol vnímají jako službu společnosti...“

Uvědomělost v evangelické verzi je tedy především moralismus; z trsu moralistních doporučení vykukuje vlastně jediné doporučení programové: „kteří nebudou naši zemi zadlužovat“. Pozoruhodný je návod vyhledávat jednotlivé „čestné“ politiky — jako kdyby synodní rada ČCE sugerovala evangelíkům, že v parlamentních volbách se volí způsobem voleb komunálních: zakřížkujeme jednotlivé osobnosti, ty, co známe, ty, k nimž jsme pojali důvěru... O straně jako agregátu politických idejí, o vypočitatelnosti stranické politiky, o hlavních proudech evropské politiky (a též o způsobu volby do Sněmovny) jako kdyby synodní rada nechtěla nic vědět. Ostatně dobrý evangelík, uvyklý umění náležitě interpretovat (biblické) texty, si správně dovodí, že nejvíce těch „obětavých a neúplatných“ politiků, kteří nejméně zadlužují naši zemi, bude asi v malých pravicových stranách.

Václav Bělohradský nazývá českou nechuť ke skutečné politice, tendenci „zaměňovat politickou opozici za opozici vůči politice“ antipolitikou. Vybraní nejvyšší představitelé dvou největších českých církví učinili předvolební výlet do politiky, intervenci do volebního rozhodování občanů především proto, aby stvrdili tuto antipolitickou tendenci a přejali hlavní mediální fantasmata. V důrazu položeném na malé strany a jednotlivé „osobnosti“ a v nahrazení politických idejí moralismem jaksi mimochodem z mainstreamových médií přebrali pravicovou tezi o veřejném dluhu jako hlavním tématu voleb.

Prorocký hlas v otázkách sociálních či ekologických zaměnili církevní představitelé za předvolební volání konformní s hlavními médii a s českým lidovým, ale po Listopadu ještě více intelektuálním antipolitismem. Důsledkem antipolitiky je neochota nahlédnout zkorumpovanou a vyprázdněnou politiku jako důsledek naší vlastní občanské a společenské ochablosti, nechuť přijmout nejednoznačnost, jež vládne jednání ve veřejném prostoru, odmítání politické reprezentace jako síly zastupující nás samotné se všemi našimi ctnostmi i nectnostmi, která tuto tříšť identit sjednocuje na bázi osvědčených politických idejí, a tak ji činí politicky akceschopnou.

Pokud by se zvyšovala občanská distance od politična a antipolitika skutečně nahradila politiku moralismem a mediálními fantasmaty, vedlo by to k destrukci klasického stranicko-politického systému, který nás poutá k hlavním proudům evropské politiky. To by si jistě nepřáli ani představitelé církví, kteří by snad měli méně vystavovat svou politickou naivitu a o to více naslouchat tomu, co si myslí a co prožívají ti, jimž mají být dobrými pastýři. „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce,“ nikoliv naopak, Otče biskupe.