Strana zelených jde do voleb sjednocená. V Lidovém domě proto zasedá krizový štáb a přemýšlí, jak nového mocného soupeře co nejvíce poškodit. Takto hovořil Ondřej Liška po svém zvolení předsedou.

Pravděpodobné je spíše to, že potenciální kazisvěti v ČSSD si mohli v klidu po sjezdu SZ oddechnout a jít na pivo. Nenastalo totiž to sjednocení, jakého se mohli obávat, ale to, jaké již dobře znají od Martina Bursíka. Mezi těmi dvěma výklady pojmu „jednota“ je rozdíl propastný.

Jednota v prvním smyslu by znamenala, že se všichni zastánci zelené politiky dohodli na společném programu a pravidlech rozhodování. Pak by se zelení opět mohli stát důležitou silou v politice. Takového sjednocení by se nepřátelé zelených skutečně mohli obávat.

Naproti tomu sjednocování strany v Bursíkově a nyní Liškově podání jim musí činit radost. Čím pevněji drží moc u zelených stále užší skupinka lidí, o to menší hrozbu představuje strana pro své konkurenty. Výsledky voleb a sociologických průzkumů hovoří v tomto ohledu jasně.

Otázkou je jen, proč nyní Ondřej Liška a jeho spojenci dotáhli tento sebevražedný přístup ještě dále než Bursík. V důležitých orgánech je nyní zástupcem nespokojené nejméně třetiny či ještě větší části členů pouze osamocený Jakub Valihrach — v sedmičlenné revizní komisi. K tomu změna stanov zmenšila vliv Republikové rady, v níž stále ještě několik kritiků vedení zbylo.

Na brněnském sjezdu se tedy vůči druhému křídlu postupovalo ještě nemilosrdněji, než na loňském „válcovacím“ sjezdu teplickém. Jedním z důvodů, proč se přes Liškova slova o sjednocení na silovém přístupu nic nezměnilo, může být stále velký vliv Martina Bursíka. Mohlo vše být tak, že Liška chtěl dát stranické opozici alespoň pár symbolických funkcí, ale Bursíkovi „nesmiřitelní“ se rozhodli jinak?

Možné by to bylo — vedení SZ si v posledních letech zvyklo všechny neúspěchy svalovat na své kritiky tak úspěšně, že se nyní nepodařilo přimět loajální delegáty, aby některého z těch škůdců zvolili…

Takový výklad je ale nepravděpodobný — Liška veřejně nepodpořil žádného z opozičních kandidátů. A ačkoli se sám označuje za velkorysého a smířlivého, v rozhovoru pro Týden prohlásil v sobotu o Daně Kuchtové: „Její přítomnost na sjezdu ukazuje, že velkorysost Strany zelených nezná mezí. Vlastimil Tlustý by na sjezdu ODS asi takto neuspěl, ale vidíte, že tady nemá nikdo zájem prohlubovat příkopy. Pokud si chtěla Dana Kuchtová poslechnout, co se tady děje, bylo jí to umožněno. Ale tím to pro mě končí.“ Velkorysost Ondřeje Lišky se tedy vyčerpala tím, že nenechal svou bývalou spojenkyni vyvést ze sálu…

Jinou z odpovědí na otázku, proč se Ondřej Liška nepoučil a jen pokračuje v Bursíkově díle, je možná paradoxně příklad největšího současného konkurenta Strany zelených, tedy TOP 09. Ačkoli se Liška na sjezdu vůči ní vymezoval zdaleka nejvíce, učarovala mu, zdá se, neuvěřitelná loajalita členů „topky“ ke svým vůdcům a považuje ji za jednu z příčin úspěchu této strany u voličů.

Možná se domnívá, že s podobně sjednocenou stranou Kalouska porazí lepšími slogany a s image nezkorumpované strany. V takovém případě Ondřej Liška a ti, kdo jej zvolili, nejpozději při volbách poznají svůj omyl.

TOP 09 má loajání členy, protože nemá v podstatě žádný program a může již nyní slibovat svým členům podíl na státní moci a majetku, což je ostatně jedna z nejdůležitějších motivací pro vstup do této strany. Vstupují tam lidé s tím, že budou loajální a že se jim to vyplatí.

Těžko si lze představit něco podobného u zelených — nemohou dnes slíbit nikomu podíl na moci. Síla zelených byla v lidech, kteří k nim vstupovali, protože chtěli změnit podstatné věci ve svém okolí a nechtěli se omezit na to, že jednou za čtyři roky půjdou k volbám.

Kdo by ale chtěl vstupovat do strany, kde lze jen jednou za dva roky zvolit předsedu a jinak se musí mlčet? Navíc když předseda a celé vedení je stejně určeno předem a většina hlasů pro něj se vždy nějakým způsobem vyrobí…

A nemohla by nakonec Strana zelených fungovat jako jakási málo početná firma složená z profesionálních politiků, která by se ve všem vyrovnala ostatním stranám a ty by ji tak začaly brát jako rovnocenného partnera a ponechali jí podíl na moci? Nemohla by pak prosadit mnohá potřebná opatření na záchranu života na Zemi?

To je představa více idealistická než například názor, že by se měl zrušit parlament a vše by rozhodovali občané hlasováním přes internet. Profesionalizace politiky vede obvykle k její oligarchizaci — a každá oligarchie se přirozeně snaží svou moc zachovat a nepustit mezi sebe nikoho dalšího.

Programové zásady pak nemají šanci, pokud jejich prosazení není v něčím osobním zájmu. A to je přesně ten stav, který vede k dnešnímu znechucení občanů politikou — problémy, jež občany nejvíce trápí, jako korupce, klientelismus, vyprázdnění politiky, lpění na moci, jsou jen důsledky tohoto stavu. Jestliže se Strana zelených rozhodla, že tohoto stavu nevyužije k aktivizaci příznivců a voličů, ale naopak se mu přizpůsobí, vykopala si dost hluboký hrob. Neboť jestliže tolik opovrhovaní „amatérští nadšenci“ či „aktivisté“ dovedli Stranu zelených postupně do Senátu, krajských zastupitelstev a nakonec do parlamentu, „ostřílení a pracovití profesionálové“ ji už pár let vedou kamsi zcela jinam.

Autor je bývalý člen Strany zelených.