Rodina a všichni dobří přátelé se sešli v sále starého velkého domu. Pozvedli číše na úspěch dnešní debaty a pustili se do hostiny. Jak si tak pochvalovali, že dnešní debata je skvělá a klidná, neslyšeli hlasy zvenčí. Někteří hosté občas něco zaslechli. Když o tom chtěli promluvit, nikdo je neposlouchal. I když jeden z nich dokonce předal svůj oběd pánovi, který stál venku.
„My jsme ti, kteří přináší nové podněty. My uklízíme cesty, aby Vás mohli navštívit noví lidé se zajímavými myšlenkami“ říkali loupežník, matka, jaderný mužíček, pán konšel, syn etikety a další.
Jenže u stolu se tak dobře sedělo a jídlo tak dobře chutnalo. A protože měli jen sami sebe a debatovali už několik dní a měsíců, pomálu docházely podněty. Všichni si všechno tak nějak vyříkali do jednoho kompromisu, až si každý myslel to samé. Kompromis, to bylo památné slovo člověka, který se na ně díval z obrazu.
Občas jim zatelefonoval pan prezident, že je má rád.
Asi by mi chtěli rozbít hubu nejen lidé zevnitř, ale za to co napíšu i lidé zvenčí. Nemyslím si totiž, že by hosté domu byli apriori špatní. Měli podle mne styl, zkušenosti i um. Hlavně je to společné posezení bavilo tak moc, že se zapomněli dívat z oken.
A jak tak pomalu docházela témata, hosté upadali do stále větší letargie. Protože si užívali svoje pocity, zapomínali mluvit. Časem zapomněli dýchat.
Nakonec to bylo jednoduché. Na střechu toho domu stačilo připevnit nápis RIP.