Už za minulého režimu jsem přišla na to, že snazší je definovat, co nechci, než formulovat, vědět, co chci. Něco odmítnout je jednoduché. Často nejedná rozum, ale cit a vyslovit se člověk může ve velmi krátké době. Naproti tomu hledat, čím to nahradit, co jiného na místo odvrženého postavit, bývá velmi těžké. Vyžaduje to nezměrné úsilí, hledání, studium a diskuse s druhými, protože sám člověk řešení najde stěží a navíc mu hrozí pád do dogmatismu. To samozřejmě neplatí ve vědě, ale i tam objevům předcházejí léta studií a znalost práce druhých, na kterou se navazuje novými objevy.

Za minulého režimu byl po této stránce život snadný. Pravda se redukovala na přijímání nebo odmítání režimu. Po roce 1989 se pravda roztříštila na velké množství malých pravd, které stojí proti sobě a jsou vždy jednostranné. Je příznačné, že dnes se většinou neshodnou ani lidé v rodinách, ani blízcí přátelé. Schopnost poznat vlastní předsudky a odstraňovat je, mluvit spolu, diskutovat, hledat pravdu, kterou nevlastníme, ale která je nad námi, nepřijde automaticky, ale musí se na ní pracovat. Není to tedy pouze věc politiků a politické kultury, co nás trápí.

Minulý týden jsem potkala zajímavého člověka, který řekl: „My už nemáme společnou kulturu.“ Ano, je pravda, že už se neshodneme ani na tom, co je krásné a co ošklivé, co je dobré a co škodlivé. Je těžké rozumět si a domluvit se ve světě, který si každý tvoří sám. V rodině se každý dívá na svou vlastní televizi a svůj vlastní film, sedí u svého počítače, skládá si vlastní program a hraje virtuální počítačové hry. Ztrácíme nejen schopnost spolu mluvit, ale i najít, co nás spojuje. Naše kultura se rozpadá. Je mnoho slušných lidí, ale nejsou schopni se domluvit. Základní otázky zní: Co udělat, abychom spolu znovu uměli mluvit? Co nás spojuje? Jak nacházet společné ideály?

Naproti tomu skupina lidí moci, která je spojená vlastními egoistickými zájmy, už dávno vytvořila svoje veřejné i skryté sítě, které nás ovíjejí a dusí. Byli domluveni ještě dříve, než my jsme přišli na to, že svoboda je  spojená s odpovědností a aktivitou. My jsme naopak rozdrobeni do množství malých skupinek, které k sobě nejsou schopny najít cestu, nejsou schopny vést dialog a už vůbec ne spojit se ke spolupráci.

Posledním výmluvným a tristním dokladem tohoto stavu je vznik neuvěřitelně pokleslého videa mladých umělců Marthy Issové, Jiřího Mádla a Petra Zelenky, jako obraz zjednodušeného vidění světa, nepůvodnosti, nezralosti, agresivity a pohrdání druhými. Fašismus, který v naší zemi zvedá růžky, má v nich svou základnu. Rozesmutňují mě všichni, kdo s hrdostí prohlašují „jsem pravicový volič“ a nevědí, že tato cesta směřuje k vypjatému individualismu, který žije jenom pro sebe a že v soutěži, kterou mají tak rádi, jsou nejmocnější vždycky v první linii a je, pěšáky, kteří třímají jejich prapor, setřesou na cestě za úspěchem vždy a bez milosti. Vždyť je to svět jenom těch krásných a úspěšných lidí a vypracovaných svalů. Pravicoví voliči nevidí a vidět nechtějí, že odpovědnost, která je jejich mantrou, nevztahují jejich vůdci ani omylem sami na sebe.

Je mi smutno, když vidím voliče levice, která vskrytu slouží dnešním mocným stejně, k zemi se chová stejně bezohledně, jenom má naštěstí sociálnější přístup v popisu práce, a tak se možná snaží zjemňovat tvrdý dopad našeho společného pádu, nijak mu však nebrání.

Směšná, trapná a vyprázdněná jsou hesla všech stran, která vidíme na billboardech, a která budí ne smích, ale spíš úzkost. Ach, jak hluboko jsme klesli.

Možná byl tento rozpad nutný. Dnešní svět vyžaduje vlastní postoj, vlastní odpovědnost. Už nelze spoléhat na staré modely a vazby, které člověka ponesou a zachrání. Ale z tohoto osamění rozumu musí vést cesta k novým vazbám jednoho ke druhému, vazbám, které vycházejí z každé individuality, která se na mravních základech, sama ze sebe a za sebe, rozhodla spolupracovat s druhými.