Už za minulého režimu jsem přišla na to, že snazší je definovat, co nechci, než formulovat, vědět, co chci. Něco odmítnout je jednoduché. Často nejedná rozum, ale cit a vyslovit se člověk může ve velmi krátké době. Naproti tomu hledat, čím to nahradit, co jiného na místo odvrženého postavit, bývá velmi těžké. Vyžaduje to nezměrné úsilí, hledání, studium a diskuse s druhými, protože sám člověk řešení najde stěží a navíc mu hrozí pád do dogmatismu. To samozřejmě neplatí ve vědě, ale i tam objevům předcházejí léta studií a znalost práce druhých, na kterou se navazuje novými objevy.

Za minulého režimu byl po této stránce život snadný. Pravda se redukovala na přijímání nebo odmítání režimu. Po roce 1989 se pravda roztříštila na velké množství malých pravd, které stojí proti sobě a jsou vždy jednostranné. Je příznačné, že dnes se většinou neshodnou ani lidé v rodinách, ani blízcí přátelé. Schopnost poznat vlastní předsudky a odstraňovat je, mluvit spolu, diskutovat, hledat pravdu, kterou nevlastníme, ale která je nad námi, nepřijde automaticky, ale musí se na ní pracovat. Není to tedy pouze věc politiků a politické kultury, co nás trápí.