Učebnice základů psychologie by pojem diskutovaný jako „krize středního věku" definovala pravděpodobně takto: jedinec dospívá relativního středu svého života, to jej pudí k bilancování předešlých desetiletí, porovnává předpoklady kariérního vrcholu a rodinné realizace se skutečně dosaženým; nesoulad mezi nároky na skutečnost a skutečností pak vedou k osobní krizi. — S tím, co věžovitě vykládá odborný jazyk, je básník hotov v sousloví „životní rozcestí", popřípadě užijme významově starší metafory „překročení zenitu".

Tento populárně psychologický mýtus udržují v oběhu a o pověry obohacují life-stylové časopisy všeho druhu, které bychom mohli lišit podle cílové skupiny; např. periodika pro maminky, z nichž jedno nejmenované těší své odběratelky dokonce frází „Život začíná ve třiceti". Ještě nikdy nebyla věková skupina lidí na životním rozcestí větším středem pozornosti, ještě nikdy nebyla skupina svobodných matek, obézních žen, předčasně impotentních mužů a dalších sociálně nebo zdravotně znevýhodněných více terorizována. Jakkoli se naše epocha deklaruje jako úsvit tolerance, požadavkům všemocných redakčních rad a zdivočelých psychologů ve službách veřejného mínění a komerce (pánové Uzel a další) málokdo z výše zmíněných skupin vyhovuje.

Jak ledabylá je obecně přijímaná definice „krize středního věku", ukazuje pozastavení u věci určení středního věku samotného. Průměrování „krizového" věku naprosto přehlíží individuální vývoj. Prožíval snad předčasně vyspělý Rimbaud předčasnou krizi v 18 letech, když zemřel ve věku 37 let? Pro někoho bude paradoxní, že z pozic marxismu, jehož vulgární podobě se vyčítalo ignorování individuálního duchovního vývoje, musím individuální duchovní vývoj hájit proti nivelizaci určování průměrného středního věku. Samo určení středního věku, s kterým definice „krize středního věku" počítá jako se samozřejmým detailem, je věc nemožná.

Hádal bych, že středověký člověk, prost psychologizujících pouček life-stylových redaktorů, žádnou krizi středního věku neprožíval. Přesto se ex post stala epocha středověkého člověka, zejména ve své vrcholné fázi, synonymem pro krizi, která např. u nás vyústila v husitskou revoluci. Samo pojmenování středověku, pocházející z dílny renesančních vulgarizátorů „temných století" po Kristu, je ztotožněním středověku, tj. středního věku, s krizovostí. Řekněme na okraj, že vulgarizace období středověku není nepodobna soudobé vulgarizaci marxismu — obojí má svůj dočasný ideologický význam.

Nedala by se však, spíše než středověk, naše epocha charakterizovat jako krizová? Drže se úvodního vymezení, naše doba sama je „krizí středního věku", pokud platí, že bilancujeme předchozí vývoj a porovnáváme předsevzetí našich předků s jejich konkrétní realizací. A zde vidíme, že jsme na stopě pravdě: člověk doposud neuchopil své dějiny plně do rukou; emancipační hnutí slibující osvobození od politicko-ekonomických determinantů se proměnilo v sovětské upevňování determinace nesvobodného člověka; slovem: člověk doposud nedospěl skutečných dějin lidstva, které očekávala Marxova teorie. Pionýry v podání svědectví o této krizi („krizi středního věku") byli příslušníci tzv. frankfurtské školy, z jejichž prací jmenujme za všechny dvě: „Dialektiku osvícenství" od Adorna a Horkheimera, která — řečeno naším případovým jazykem — je dokladem rozporu mezi původním předsevzetím a jeho realizací, tj. zradou původních předpokladů (osvícenství). Druhý příklad, Marcuseho „Jednorozměrný člověk", je konkrétní analýzou nástrojů zrady původních předsevzetí, tj. poukazem na dvojakost technické revoluce, která spočívá v nových možnostech kontroly, zotročování individua.

Pokud je premisa o krizovosti současnosti správná, nezakrývá „krize středního věku" zkušenost obecnějšího charakteru? Ocitáme-li se skutečně znovu na rozcestí dějin, tedy v krizi, vzniká podezření, že odvolávání se na „krizi středního věku" je snahou vyložit sdílený pocit deziluze, který je nevědomým odrazem krizovosti naší doby, v mantinelech osobně zakoušeného. Jinými slovy, vynalézání obecně sdílených pseudopsychologických pojmů jako je „krize středního věku" je možná ideologickým zakrýváním pravého zřídla pociťované krize, tedy reálných politicko-ekonomických vztahů.

Ideologií, s níž tu máme co do činění, zde zhruba rozumím to, co Marx nazval falešným vědomím; ideologie je sociálně sdílenou zatemňující „racionalizací" společenských rozporů, nutný předpoklad modů přežívání v takovýchto rozporuplných strukturách. Jak tedy bylo řečeno, ideologická funkce „krize středního věku" pak spočívá v odvádění pozornosti individua od konkrétních politicko-ekonomických okolností vzniku krize. Věc funguje následovně: v jedinci se během života stupňuje pocit zklamání, při hledání vysvětlení tohoto pocitu naráží na definici „krize středního věku" (kde se tentokrát zúročuje klouzavost jejího věkového vymezení, neboť může zastihnout jedince v téměř jakémkoli věku), přijímá ji za svou, čímž přistupuje na vysvětlení podmíněnosti pocitu deziluze věkem — tím se mu poskytuje ideologické teplíčko, tj. zařazení jeho problému v univerzu kauzalit. Jedinec se domnívá, že na vině je on sám, jeho kariérní nedostatečnost nebo rodinné nesrovnalosti, v žádném případě se nedovolává spravedlnosti ve věci společenského soužití: problém pro něj nemá politické pojmenování. Takové falešné uvažování nutně vede k nahlížení politiky jako výhradně morálního problému, ke konzervativní představě, že „každý musíme začít sám u sebe". V našem případě tedy ideologie racionalizuje tak, že individualizuje obecně zakoušenou krizi, čímž zbavuje krizové pocity „revolučního" potenciálu prohlédnutí krize. Pro ty z nás, kteří se naučili číst mezi řádky, však takový postup ideologie zanechává v definici „krize středního věku" stopy, které určíme jako symptomy obecné krize režimu. Proto pokud se nám podaří odložit růžové brýle ideologie, pak nutně přistupujeme ke kritice stávajících pořádků, konkrétně ke kritice globálního kapitalismu.

Vraťme se k předcházejícímu předpokladu krizovosti naší epochy. Potom, co jsme si ukázali, jak funguje ideologie na příkladu „krize středního věku", je zjevné, že pokud se chceme zhostit režie zodpovídání otázek naší krize, musíme nejprve překonat ideologické nástrahy, jež samo „tázání se" po řešení mohou zatarasit. Kriticko-analytická nemilosrdnost Marxe, kterému se vyčítá přeceňování politicko-ekonomických determinantů, neměla jinou motivaci, než od těchto determinantů člověka emancipovat. Zlehčovat moc našeho politicko-ekonomického určení je tak zbožným přáním, které vyslovuje pozorovatel s ideologickými brýlemi. Kritická analýza režimu fungujícího na bázi ideologie by nám mohla pomoci zmapovat naši situaci, tedy určit výchozí bod našeho tázání, které bude počátkem řešení krize. Řečeno prostě, musíš nejprve poznat svého pána, abys pochopil, jak se od něj osvobodit: bez revoluční teorie není revoluční praxe.

Údiv Mojžíše, kterému se nedostává slov potom, co shledává, jak Áron roztančil lid kolem Zlatého telete, je údivem autentického marxisty nad tragédií minulého i stávajícího režimu. Na rozdíl od Mojžíše bychom se však měli mít k řeči, tj. měli bychom problém neprodleně pojmenovat a navrhovat nápravná opatření. Zůstává ještě jedna nepříjemná mojžíšovská paralela: Áron využívá pro své záměry Mojžíšovy nepřítomnosti, jeho vzdálení se na horu Sinaj. Neodskočili jsme si i my, komunisté, na horu Sinaj zaskočeni tím, jak dopadl experiment našich předchůdců? Nedopřávali jsme si poslední desetiletí pohodlí odtrženosti od reálného světa z povzdálí sinajské vyhlídky? Neprožívá nakonec také idea komunismu spolu s naší dobou svoji „krizi středního věku"? Po hluboké reflexi je třeba se vrátit na scénu!