Politická strana je uskupení, které v definovaných volených strukturách reprezentuje zájmy určité části občanů daného regionu či země. Ve sněmovních volbách si máme vybírat z politických stran a případně upravit pořadí kandidátek a kandidátů na hlasovacích lístcích tak, aby lépe odpovídalo naší představě. Ve sněmovních volbách potřebuje politická strana získat přibližně pět procent z odevzdaných hlasů, jinak se do Sněmovny nedostane. Jeden ze způsobů, kterým politická strana získává legitimitu reprezentovat zájmy určité skupiny lidí na vyšší úrovni, je tedy hlasování. Ani zisk sta procent odevzdaných hlasů ale neudělá z libovolného uskupení politickou stranu.

Politická strana totiž reprezentuje zájmy určité části občanů daného regionu či země, a tak nutně potřebuje zjistit, jaké nevirtuální zájmy tato skupina má, a odpovídajícím způsobem je formulovat. Aby je mohla reprezentovat, potřebuje být se svou základnou v přímém a pravidelném, ne-li nepřetržitém kontaktu. Potřebuje tedy dostatečný počet členů ve své zájmové skupině — jinak postrádá základnu pro sběr informací, a demokratické struktury, které jí umožní formulovat společný zájem. Bohužel dnes takto nefunguje asi ani jedna z formací, které v blížících se volbách usilují o vstup do Sněmovny.

Komunistická strana Československa používala v letech své vlády institut tzv. vnitrostranické informace. Na místních schůzích si příslušný straník zapsal, v čem lidé v místě vidí problém, a hlášení zaslal výš. Na vyšší úrovni někdo provedl syntézu a poslal ji opět o úroveň výš, postupně až na ÚV, kde se ideálně mohla stát podkladem pro rozhodování. Anebo alespoň materiálem, ze kterého se vedoucí pracovníci mohli dozvědět, co se v zemi skutečně děje.

Úlohu vnitrostranické informace dnes různým uskupením, firmy nevyjímaje, nahrazují průzkumy veřejného mínění, občas rovnou internetové ankety. Tazatel se nedozvídá, co lidé považují za problém, ale odpovědi na své chytřeji či hloupěji formulované otázky. Pokud je práce s průzkumy reakcí na nefunkčnost vnitrostranických informačních kanálů a pokud je doprovázena snahou tyto informační kanály oživit, je to odpověď ještě velmi dobrá.

Politická strana by tedy měla mít jasně sociálně, etnicky či jinak formulovanou skupinu občanů, ke kterým se obrací. A měla by v takto formulovaném prostředí mít tolik členů, aby mohla být považována za reprezentativní. Pokud nesplňuje tyto podmínky, pak buď může být politickou stranou marginální, nebo politickou stranou vůbec není.

Vlivné politické strany tak dnes máme asi jen tři: celorepublikovou KSČM se zhruba sedmdesáti tisíci členy převážně ve starší generaci, spíše regionálně zakotvenou zhruba čtyřicetitisícovou KDU-ČSL a zhruba dvacetitisícovou celorepublikovou ČSSD.

Strana „pravého středu s důrazem na přímou demokracii“, jak se samy definují Věci veřejné, neměla koncem loňského roku ani pět stovek členů, TOP 09 jich měla k letošnímu únoru necelých dva a půl tisíce. Počet členů SPOZ se mi nepodařilo dohledat k žádnému datu. Možná by se ale údaj o počtu členů mohl zobrazovat na hlavních stránkách webů kandidujících stran jako jedno z důležitých měřítek jejich reprezentativnosti v daných prostředích. Volit bychom měli jen politické strany a jen ty reprezentativní. Kroužkovat můžeme podle vzoru Járy Cimrmana a podle libosti.