Podle včerejší zprávy ČTK, kterou převzalo jen několik malých médií, kvůli krizi a digitální revoluci ubylo novinářů. Z průzkumu, kterého se mělo účastnit 115 novinářů ze 27 zemí Evropy, Středního východu a Afriky, údajně vyplývá, že novinářů je čím dál méně, nemají na svou práci dost času a kvalita jejich práce strádá.

Upřímně řečeno dotyčná zpráva ČTK nebyla právě výstavní. Ve zprávě se sice říká, že průzkum dělala PR agentura Burson-Marsteller proslulá brutálními manipulacemi s mediálním obsahem v zájmu svých klientů, ale o metodice zkoumání se nedovíme takřka nic. Proč si propagandisté takový průzkum vůbec pořizují? Aby zjistili, jak se jim daří škodit, jak prořídly řady protivníka?

Podíl agentury Burson-Marsteller a jí podobných institucí na úpadku kvality médií je závažným tématem, ale nyní nás nemá odvést od podstaty. Ta je prostá, průzkum-neprůzkum. Málokdo totiž bude mít sklon s podstatou zprávy polemizovat, poněvadž potvrzuje intuici většiny z nás: noviny jsou čím dál tím méně ke čtení a rovněž s veřejnoprávními médii to jde od desíti k pěti.

Příčina takového děje netkví v nějakém mýtickém sklonu světa zhoršovat svůj stav, aby dědové měli před svými vnoučaty nač nostalgicky vzpomínat, nýbrž spočívá v jednoduše popsatelných konkrétních společenských jevech.

Tím hlavním je poplatnost médií tržním mechanismům: musejí vydělávat a jejich majitelé s největším zaujetím sledují, jako jacíkoli jiní podnikatelé, rozdíl mezi příjmy a výdaji. O této cifře zejména u zavedených podniků každý záhy zjistí, že ji příznivým způsobem lze upravovat především snižováním nákladů, přesněji řečeno mzdových prostředků.

To má důsledky, které potvrzuje citovaný průzkum. Jiný podobný průzkum by mohl zjistit, že čím vyšší jsou příjmy PR agentur jako Burston-Marsteller, tím vzdálenější je obsah médií realitě.

Přitom je jasné, že primární funkce médií nemá být ve vytváření zisku jejich majitelů ani v tlumočení polopravdivých názorů těch, kteří si to mohou zaplatit. Média působí ve veřejném prostoru a jejich hlavním smyslem musí být jeho kultivace. Demokracie, které záleží na své existenci, se o to musí postarat. A zisk vydavatele jakéhokoli média je legitimní pouze potud, pokud jeho titul v tomto ohledu obstojí.

O to se samozřejmě vede spor. Zatímco zpráva ČTK o události referuje jako o bouři v tropech, která si bohužel vyžádala oběti, ve skutečnosti se o žádný přírodní děj nejedná. Novinářů nemusí ubývat a kvalita médií se nemusí zhoršovat, nejsou to zákonité ani nahodilé přírodní pohromy, nýbrž důsledky konkrétních politických rozhodnutí, která měla své alternativy.

Tvář mediální krajiny není o nic méně výsledkem politické regulace či její absence vyklízející prostor síle peněz než tvář krajiny přírodní. Někdo buď vydal peníze na stavbu dálnice anebo investoval do vyšší kvality médií, díky níž by úroveň společenské debaty mohla dostoupit až k poznání, že žádných dalších dálnic není zapotřebí.

To je možná nadsázka, ale nemá zakrýt podstatu. Do kvality médií lze investovat rozličně: metod je spousta od konkrétní podpory titulů veřejné služby přes ochranu mediálních obsahů před tržními tlaky až po péči o udržení pestrosti a kvality mediálních obsahů. Sama existence ČTK je ostatně výsledkem takových politických rozhodnutí, a nikoli produktem působení tržních sil.

Bylo by možné sledovat, jak kvalita a síla médií veřejné služby souvisí se sílou občanské společnosti i s mírou korupce — a věru není příliš mnoho jiných způsobů, jak ji účinně potírat nežli tím, že se dává dostatek prostor lidem, kteří se veřejně konfrontují se zkorumpovanými rozhodnutími, a svobodně, nahlas a se sympatií se o jejich snažení referuje.

Že se například v devadesátých letech bezmála podařilo zastavit dostavbu každým coulem korupčního projektu jaderné elektrárny Temelín, zatímco dnes se o totožně nesmyslném plánu její dostavby mluví bez valné opozice jako o hotové věci, můžeme brát jako symptom úpadku občanské společnosti i kvality médií.

Kdo potřebné úpravy mediální politiky čelící tržní entropii prosadí? Byla strana, která je měla v programu, ale nyní patrně na delší čas opouští parlamentní politiku, aniž by se o jejich prosazení pokusila byť jen v náznaku. Konflikt o Českou televizi na sklonku devadesátých let, snad nejmasovější vzepětí občanské společnosti od roku 1989 měl v jádru tento základ, byť analýza hnutí za záchranu veřejnoprávní televize nebyla tehdy dost hluboká, a požadavky tudíž nemohly být dostatečně důsažné.

Není to ale samo sebou jen problém český. V dnešních Spojených státech se na téma mediální regulace vede už řadu let zásadní veřejná debata. U nás jej systémově zřejmě nebude možné řešit dříve, nežli k tomu dospěje sociální demokracie: ať už svými vlastními silami, anebo pod tlakem zvenčí. U jiných stran nelze zatím zahlédnout ani potenciál k přemýšlení o tomto problému.

O žádoucí tlak na sociální demokracii se bude muset postarat nějaká budoucí politická síla, jíž svou technokratickou omezeností sociální demokraté vyklízejí prostor, anebo — jako vždy — občanská společnost.